Bude to, jako kdybych nikdy neexistoval...

10.kapitola (1.část)

20. prosince 2008 v 19:31 | Káťule |  Midnight sun
10.kapitola - Teorie

"Můžu položit jen jednu další otázku?" poprosila mě místo toho, aby mi řekla svojí teorii.

Byl jsem napnutý, očekával jsem nejhorší. Ale i tak jsem chtěl prodloužit tuhle chvíli. Ten moment, že Bella sedí vedle mě, naprosto dobrovolně. Alespoň o pár sekund. Nad tou myšlenkou jsem si povzdychl a nakonec jí odpověděl. "Jednu."

"No…," na chvíli zaváhala, jako kdyby se rozhodovala, kterou z připravených otázek si vybere.

"Říkal jsi, žes věděl, že jsem nešla do knihkupectví a vyrazila jsem na jih. Tak by mě zajímalo, jak jsi to poznal."

Přes přední sklo jsem se zadíval na krajinu. Zase ten druh otázky, který pro ni dohromady nic neznamená, ale pro mě až příliš.

"Myslela jsem, že veškerá vyhýbavost jde stranou," zkritizovala mě zklamaně.

Jak ironické. Dokázala být nesmírně vyhýbavá, i když se o to nesnažila.

No tak dobře, chtěla, abych byl upřímný. I když naše konverzace nesměřovala k ničemu dobrému.

"Tak dobře," řekl jsem. "Šel jsem za tvou vůní."

Chtěl jsem se na ní podívat, ale bál jsem se, co vyčtu z její tváře. Namísto toho jsem naslouchal tomu, jak se její dech zrychlil a po chvíli se opět zklidnil. Její hlas byl vyrovnanější, než bych čekal.

"A pak jsi nezodpověděl mou první otázku…" řekla.

Zamračeně jsem se na ní podíval. Taky se mračila.

"Kterou?"

"Jak to funguje - to čtení v mysli?" zeptala se, vytahujíc na světlo otázku z restaurace. "Můžeš číst v mysli kohokoliv, kdekoliv? Jak to děláš? Můžou i ostatní z tvé rodiny…?" Ztichla, zčervenala.

"To je víc než jedna," odvětil jsem.

Beze slova se na mě podívala, vyčkávala.

A proč bych jí to vlastně neřekl? Stejně už většinu uhodla, tohle bylo pro mě alespoň jednodušší než téma, ke kterému jsme směřovali.

"Ne, to umím jenom já. A nedokážu slyšet kohokoli kdekoli. Musím být dost blízko. Čím líp 'hlas' toho dotyčného znám, tím dál ho mohu slyšet. Ale přesto to není víc než pár kilometrů," Snažil jsem se jí to srozumitelně vysvětlit. Musel jsem uvést příklad. "Je to trochu jako být ve velké hale plné lidí, kde všichni mluví najednou. Je to jenom šum - bzukot hlasů na pozadí. Dokud se nesoustředím na jeden hlas; pak je to, co si ten člověk myslí, zřetelné. Většinou to ale vypínám - ono to může dost rozptylovat. A pak je taky snadnější působit normálně," zašklebil jsem se. "Aby se mi nestalo, že nedopatřením odpovídám na něčí myšlenky, a ne na slova."

"A čím to je, že mě slyšet nemůžeš?" vyzvídala.

Znova jsem jí řekl pravdu a uvedl další příklad.

"Nevím," zamumlal jsem. "Jediná odpověď, která mě napadá, je ta, že tvoje mysl asi nefunguje stejným způsobem jako mysl všech ostatních. Jako kdyby tvoje myšlenky byly na dlouhých vlnách a já chytal jen ty krátké."

V tu chvíli jsem si uvědomil, že tenhle příklad se jí líbit nebude. Nad její očekávanou reakcí jsem se široce usmál. Opět mě nezklamala.

"Moje mysl nefunguje správně?" zlostně zvýšila hlas. "Jsem divná?"

Ach, zase ta ironie.

"Já slyším v duchu hlasy, a ty máš starosti, jestli nejsi divná," zasmál jsem se. Všechny podrobnosti chápala a rozuměla jim, ale když mělo přijít na něco většího, nedocházelo jí to. Ona měla vždy opačné instinkty …

Bella si kousala rty, až se jí na čele objevila vráska.

"Neboj, to je jenom teorie…" Ale ještě tu stále byla ta nejdůležitější teorie, kterou jsme museli probrat. Chtěl jsem to už mít za sebou. S každou další sekundou jsem cítil, že odkládáme nevyhnutelné.

"Což nás přivádí zpátky k tobě." Zmítal jsem se mezi snahou zjistit, o co jde, a mezi neochotou to zjistit.

Povzdechla si a skousla si ret tak silně, že jsem se lekl, aby si neublížila. Znepokojeně se mi podívala do očí.

"Nejde veškerá vyhýbavost stranou?" připomněl jsem jí tiše.

Sklopila pohled, zdálo se, že bojuje s něčím ve svém nitru. Náhle ztuhla a vytřeštila oči. Poprvé jsem na její tváři spatřil strach.

"Panebože!" zalapala po dechu.

Zpanikařil jsem. Co viděla? Jak jsem jí vyděsil?

Potom zakřičela. "Zpomal!"

"Co se děje?" vyděsil jsem se. Nerozuměl jsem té hrůze na její tváři.

"Jedeš stošedesátkou!" pořád křičela. Na chvíli se podívala z okna, ale potom rychle odvrátila pohled.

Taková drobnost, jako větší rychlost, jí přinutila vystrašeně křičet?

Obrátil jsem oči v sloup. "Klídek, Bello."

"Chceš nás zabít?" zeptala se napjatým hlasem.

"Nikam nenarazíme," slíbil jsem jí.

Ostře se nadechla a potom, o trochu klidně, promluvila. "Proč tolik spěcháš?"

"Vždycky jezdím takhle."

Podíval jsem se na ni, pobavený jejím šokovaným výrazem.

"Dívej se na silnici!" opět zakřičela.

"Nikdy jsem neměl nehodu, Bello - dokonce jsem nikdy ani nedostal pokutu," zakřenil jsem se a zaťukal si na čelo. Zdálo se mi hrozně komické s ní vtipkovat o něčem tak tajemném. "Vestavěný detektor radarů."

"Moc vtipné," poznamenala sarkasticky. "Charlie je policajt, vzpomínáš? Vychoval mě tak, abych dodržovala dopravní předpisy. Navíc, když z toho Volva uděláš preclík o kmen nějakého stromu, sám pravděpodobně prostě jen tak odkráčíš."

"Pravděpodobně," souhlasil jsem s ní a krátce a tvrdě jsem se zasmál bez náznaku humoru. Ano, při dopravní nehodě bychom obstáli naprosto rozdílně. Bála se oprávněně, i když já jsem byl v řízení velice dobrý …. "Ale ty ne."

S povzdechem jsem zpomalil. "Spokojená?"

Podívala se na tachometr. "Skoro."

Ještě stále to pro ni bylo příliš rychlé? "Nesnáším pomalou jízdu," zamumlal jsem a ještě trochu jsem zpomalil.

"Tohle je pomalé?" zeptala se.

"Dost poznámek o mém řízení," odsekl jsem netrpělivě. Pokolikáté se vyhnula mojí otázce? Potřetí? Počtvrté? Byly její teorie tak strašné? Potřeboval jsem to vědět - okamžitě. "Pořád čekám na tvou nejnovější teorii."

Opět si rozčilením začala hryzat rty.

Snažil jsem se ovládat svojí netrpělivost a ztlumil jsem hlas. Nechtěl jsem jí znervóznit.

"Nebudu se smát," slíbil jsem jí tiše a přál jsem si, aby se jí nechtělo mluvit jen kvůli tomu, že se bude cítit trapně.

"Víc se bojím, že se na mě budeš zlobit." Zašeptala
.
Přinutil jsem se nechat svůj hlas stále stejně klidný. "Je to tak zlé?"

"Dost, jo."

Sklopila oči, nedívala se na mě. Vteřiny ubíhaly.

"Tak do toho." Povzbudil jsem jí.

Její hlas byl velmi tichý. "Nevím, jak začít," přiznala.

"Tak začni od začátku…" připomněl jsem jí její vlastní slova z restaurace. … "Říkala jsi, že jsi na to nepřišla úplně sama."

"Ne." Souhlasila a opět ztichla.

Přemýšlel jsem nad tím, co jí mohlo k její teorii inspirovat. "Co tě nastartovalo - knížka? Film?"

Měl jsem si projít její sbírku knih, když nebyla doma. Neměl jsem ani potuchy, jestli se mezi jejími knihami nenacházel nějaký Bram Stoker nebo Anne Riceová.

"Ne - bylo to v sobotu, na pláži."

Tak tohle jsem nečekal. Drby o naší rodině neobsahovaly nikdy nic příliš divného, ani nic příliš konkrétního. Byl tu nějaký drb, o kterém jsem nevěděl? Bella se na mě podívala a uviděla překvapení, které se mi zračilo na tváři.

"Narazila jsem na starého rodinného přítele - Jacoba Blacka," pokračovala. "Jeho táta a Charlie jsou kamarádi už od mého dětství."

Jacob Black - to jméno jsem neznal, ale i tak mi něco připomínalo … něco velmi dávného, velmi, velmi dávného… Díval jsem se z okna a procházel svoje vzpomínky, abych našel souvislosti.

"Jeho táta je jedním z quileutských starších."

Jacob Black. Ephraim Black. Nepochybně je to jeho potomek.

To bylo skutečně zlé.

Věděla pravdu.

Moje mysl se soustředila na to, co se teď bude dít. Zatímco jsem řídil, moje tělo ztuhlo ve strašném utrpení - byl jsem úplně nehybný, až na automatické pohyby, kterými jsem řídil auto.

Věděla pravdu.

Ale … jestli jí zjistila už v sobotu …. Tak potom jí věděla celý večer … a přesto…

"Šli jsme se projít," pokračovala. "A on mi vyprávěl nějaké staré legendy - myslím, že se mě snažil postrašit. Vyprávěl mi jednu…"

Krátce se odmlčela, ale já už jsem nepochyboval. Věděl jsem, co se mi chystá říct. Už zůstávala jen jedna záhada - proč tu teď se mnou seděla.

"Pokračuj," řekl jsem.

"O upírech." Ta slova vyslovila šeptem.

"A okamžitě jsi pomyslela na mě?" Zeptal jsem se.

"Ne. On… zmiňoval tvou rodinu."

Jak ironické, že právě Ephramův potomek porušil dohodu, na které si tak moc zakládal. Vnuk, pravděpodobně pravnuk. Kolik let uběhlo? Sedmdesát?

Měl jsem se uvědomit, že ti starci, kteří těm legendám věřili, nebudou skutečným nebezpečím. Samozřejmě, byla to mladší generace, ti, kteří na to byli upozorněni, ale zdálo se jim to naprosto směšné, kteří představovali nebezpečí odhalení.

Předpokládám, že to znamenalo, že teď můžeme vyvraždit celý kmen žijící na pobřeží. Ephraim a jeho parta ochránců již byli dávno mrtví …

"Podle něj je to jenom hloupá pověra," řekla náhle Bella, její hlas zněl horlivě. "Nečekal, že tomu budu věřit."

Okrajově jsem jí sledoval, znepokojeně si tiskla ruce.

"Byla to moje chyba, přinutila jsem ho, aby mi to řekl." Celá se shrbila, jako kdyby se za něco styděla.

"Proč?" Teď už pro mě nebylo těžké udržet klidný hlas. Nejhorší už mám za sebou. Když mluvíme o detailech mého odhalení, alespoň se pozornost nesoustředí na jeho následky.

"Lauren měla nějakou poznámku na tvou adresu - snažila se mě vyprovokovat." Nad tou vzpomínkou se zakřenila. Byl jsem vyvedený z míry, přemýšlel jsem, jak mohlo Bellu vyprovokovat to, že někdo mluvil o mně…. "A nějaký starší kluk z kmene odpověděl, že tvoje rodina do rezervace nejezdí, jenomže to znělo, jako kdyby to myslel nějak jinak. Tak jsem vzala Jacoba stranou a vytáhla jsem to z něj."

Když to říkala, sklonila hlavu. Vypadala … provinile.

Odvrátil jsem se od ní a rozesmál se. Ona se cítila provinile? Co udělala?

"Jak jsi to z něj vytáhla?" zeptal jsem se.

"Snažila jsem se flirtovat - fungovalo to líp, než bych čekala." V jejím hlase jsem slyšel nevěřícný podtón jako by stále nemohla pochopit, že by něco takového bylo možné.

Představil jsem si to - zvažoval jsem, jak přitahovala celé mužské pohlaví bez toho, aby si to vůbec uvědomovala - jak neskutečná musela být, když se snažila. Náhle jsem litoval chlapce, na kterém si vyzkoušela svojí obrovskou sílu.

"To bych rád viděl." Temně jsem se zachechtal. Přál jsem si vidět reakci toho chlapce, být svědkem toho, jak ho to vzalo. "A tys mě obvinila, že lidi omamuju - chudák Jacob Black."

"Co jsi dělala pak?" zeptal jsem se po chvilce. Byl čas vrátit se ke strašidelným příběhům.

"Hledala jsem na internetu."

Jak jinak. "A to tě přesvědčilo?"

"Ne. Nic se nehodilo. Většinou to byly hlouposti. A pak…" odmlčela se, slyšel jsem, jak zatnula zuby.

"Co?" zeptal jsem se. Na co přišla? Co pro ni dávalo smysl?

Krátce zaváhala a potom zašeptala: "Došla jsem k názoru, že na tom nezáleží."

Všechny moje myšlenky na malou chvíli ztuhly hrůzou, ale najednou mi vše dávalo dokonalý smysl. Proto dnes poslala svoje kamarádky pryč, místo toho aby odjela s nimi. Proto si sedla se mnou sedla do auta, místo toho, aby utíkala pryč a volala o pomoc …

Její reakce byly vždy opačné - vždy úplně nesprávné. Přitahovala nebezpečí a vítala ho s otevřenou náručí.

"Že na tom nezáleží?" pronesl jsem skrz zatnuté zuby. Začal jsem cítit hněv. Jak jsem mohl ochránit někoho, kdo … byl rozhodnutý zůstat nechráněný?

"Ne," řekla hlasem, který zněl neuvěřitelně něžně. "Nezáleží mi na tom, co jsi."

Byla neuvěřitelná.

"Nevadí ti, jestli jsem monstrum? Jestli nejsem člověk?"

"Ne."

Začal jsem přemýšlet nad tím, jestli byla duševně zdravá.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama