Bude to, jako kdybych nikdy neexistoval...

10.kapitola (2.část)

20. prosince 2008 v 19:32 | Káťule |  Midnight sun

Dokázal bych jí zajistit tu nejlepší péči … Carlisle má známosti, mohl by jí zajistit nejlepší doktory a terapeuty. Možná by někdo mohl zkusit napravit to, co s ní nebylo v pořádku, cokoliv, kvůli čemu teď seděla s klidně bijícím srdcem vedle upíra. Zařízení, ve kterém by byla, bych navštěvoval tak často, jak bych jen mohl …

"Ty se zlobíš," vzdychla. "Neměla jsem nic říkat."

"Ne. Jsem rád, že vím, co si myslíš - i když to, co si myslíš, je šílené."

"Takže se zase pletu?" provokovala útočně.

"To jsem neměl na mysli. 'Na tom nezáleží'!" napodobil jsem jí jedovatě.

Zalapala po dechu. "Mám pravdu?"

"Záleží na tom?"

Zhluboka se nadechla, zatímco já jsem čekal na odpověď.

"Vlastně ne." Odmlčela se. "Ale jsem zvědavá." Řekla vyrovnaným hlasem.

Vlastně ne. Na tom nezáleží. Je jí to jedno. Věděla, že nejsem člověk. Že jsem netvor a bylo jí to jedno.

Navzdory svým obavám o její duševní zdraví jsem začal cítit naději. Snažil jsem se jí potlačit.

"Na co jsi zvědavá?" zeptal jsem se jí odevzdaně. Mezi námi již nebyla tajemství, jen nepodstatné detaily.

"Kolik je ti let?"

"Sedmnáct," odpověděl jsem automaticky.

"A jak dlouho je ti sedmnáct?"

Snažil jsem se nepousmát nad jejím snažením. "Už nějakou dobu," připustil jsem.

"Dobře." Řekla nadšeně. Usmála se, měla radost, že jsem k ní upřímný. Když jsem se na ní pozorně podíval, stále pochybujíc o jejím duševním zdraví, usmála se ještě víc. Zamračil jsem se.

"Nesměj se - ale jak to, že můžeš vycházet ve dne?"

Rozesmál jsem se, i když mě žádala, abych to nedělal. Její výzkum jí očividně nepřinesl žádné užitečné odpovědi.

"Mýtus."

"Slunce tě nespálí?"

"Mýtus."

"Spíš v rakvi?"

"Mýtus."

Spánek nebyl součástí mojí existence už velmi dlouho - pokud nepočítáme ty poslední noci, kdy jsem sledoval Bellu a její sny …

"Nemůžu spát." Zamumlal jsem, doplnil svojí odpověď.

Na chvíli mlčela.

"Vůbec?" zeptala se.

"Nikdy." Zašeptal jsem.

Díval jsem se jí do hlubokých očí ukrytých za hustými řasami a hrozně jsem si přál, abych mohl spát. Ne proto, aby mi uběhl čas, ani proto, abych unikl nudě, ale proto, že jsem si přál snít. Možná, že kdybych to dokázal, kdybych dokázal snít, potom bychom mohli být spolu ve světě snů. Snila o mně. Já jsem si přál snít o ní.

Ona se na mě dívala s udiveným výrazem. Musel jsem se od ní odvrátit.

Nemohl jsem o ní snít. A ona by neměla snít o mně.

"Ještě jsi mi nepoložila tu nejdůležitější otázku." Můj hlas byl teď tišší a tvrdší než kdykoliv předtím. Musel jsem jí donutit, aby konečně porozuměla. Jednou si musí uvědomit, co právě dělá. Musí být donucena k tomu, aby viděla, že na tom záleží, víc než na čemkoliv jiném. Včetně toho jak moc jí miluju.

"Která to je?" překvapeně se zeptala.

Už jen kvůli tomu, co jsem se chystal vyslovit, jsem ještě přitvrdil na svém tónu. "Nezajímá tě, co jím?"

"Aha," zamumlala. "Tohle." Nedokázal jsem rozluštit, co tím myslela.

"Ano, tohle. Nechceš vědět, jestli piju krev?"

Nad touto otázkou se zarazila. Konečně začínala chápat.

"No, Jacob o tom něco říkal."

"Co Jacob říkal?"

"Říkal, že vy… nelovíte lidi. Říkal, že vaše rodina by neměla být nebezpečná, protože lovíte jenom zvířata."

"Říkal, že nejsme nebezpeční?" zopakoval jsem skepticky.

"Ne přesně," přiznala. "Říkal, že byste neměli být nebezpeční. Ale Quileuté vás přesto nechtějí na své půdě, prý co kdyby."

Díval jsem se na cestu, přičemž moje myšlenky byly jen beznadějná spleť čehosi neurčitého a hrdlo mě pálilo důvěrně známou žízní.

"Tak co, měl pravdu?" zeptala se tak klidně, jako kdybychom probírali počasí. "O tom, že nelovíte lidi?"

"Quileuté mají dlouhou paměť," zašeptal jsem.

Přemýšlivě přikývla.

"Ale nenech se tím ukolébat," varoval jsem jí. "Dělají dobře, že si od nás udržují odstup. Pořád jsme nebezpeční."

"Nerozumím."

Ne, opravdu nerozuměla. Ale jak jí přinutit porozumět?

"Snažíme se," vysvětloval jsem pomalu. "Jsme obvykle velmi dobří v tom, co děláme. Někdy se dopouštíme chyb. Já jsem například udělal chybu, když jsem si dovolil být s tebou o samotě."

Její vůně se stále velmi silně linula autem. Začínal jsem si na ní zvykat, téměř jsem jí ignoroval, ale nedalo se zapřít, že moje tělo stále toužilo po tom, po čem by nemělo. V ústech jsem stále cítil jed.

"To je chyba?" zeptala se mě zlomeným, smutným hlasem. Ten tón mě úplně odzbrojil. Chtěla být se mnou - navzdory všemu chtěla být se mnou.

Opět ve mně začala narůstat naděje, ale potlačil jsem jí.

"Velmi nebezpečná," zamumlal jsem po pravdě, ale tak hrozně jsem si přál, aby na pravdě nezáleželo.

Chvíli nereagovala. Její dýchání bylo jiné - zvláštně se zasekávalo, ale nezdálo se, že by to bylo strachy.

"Pověz mi víc," řekla po chvíli, její hlas byl stále zabarvený smutkem.

Důkladně jsem si jí prohlédl.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama