Bude to, jako kdybych nikdy neexistoval...

Prosinec 2008

Christian Serratos alias Angela Weber

20. prosince 2008 v 21:24 | Káťule |  Film Stmívání

Christian Serratos


Nic jsem nenašla




Angela Weber
Angela Weber se narodila roku 1988 ve Forks. Je to klidná, tichá a laskavá dívka. Její otec je Luteránský duchovní a má dva mladší bratry.


Fotky:

Edi Gathegi alias Laurent

20. prosince 2008 v 21:21 | Káťule |  Film Stmívání

Edi Gathegi

Povolání: Herec
Věk: 29
Datum narození: 10. 03. 1979
Místo narození: Nairobi, Keňa
Znamení: Ryby


Laurent
Laurent se narodil pravděpodobně někdy okolo roku 1755. Patří k Jamesovi a Victorii, ale není k nim vázán žádným pevným vztahem.
Je nejkrásnější z celé Jamesovy smečky - má černé, hladké a leské vlasy, je velmi svalnatý.

Fotky:
Stmívání, Cam Gigandet, Edi Gathegi
Stmívání, Edi Gathegi

Michael Welch alias Mike Newton

20. prosince 2008 v 21:18 | Káťule |  Film Stmívání

Michael Welch

Povolání: herec
Věk: 21
Datum narození: 25. 07. 1987
Místo narození: Los Angeles, Kalifornie, USA
Znamení: Lev



Mike Newton
Mike Newton se narodil roku 1988 ve Forks. Je velmi populární ve škole a Bella ho začne zajímat hned po svém příjezdu do Forks, i když se zcela zjevně víc zajímá o to, že je nová a pěkná.
Pracuje v obchodu svého otce, Newtons Outfitters, kde prodávají turistickou výstroj.
Mike má světlé blonďaté vlasy, které nosí nagelované, roztomilou dětskou tvář a modré oči.

Fotky:

Justin Chon alias Eric Yorkie

20. prosince 2008 v 21:15 | Káťule |  Film Stmívání

Justin Chon

Bohužel jsem nic nenašla...


Eric Yorkie
Eric Yorkie se narodil roku 1988 ve Forks. Byl první, který Belle v její první den ve škole nabídl pomoc.
Má velmi tmavé vlasy, které vypadají vždycky umaštěně a hnědé oči.

Fotky:

Anna Kendrick alias Jessica Stanley

20. prosince 2008 v 21:12 | Káťule |  Film Stmívání

Anna Kendrick


Povolání: Herečka
Věk: 23
Datum narození: 9. 08. 1985
Místo narození: Portland, Maine, USA
Znamení: Lev

Jessica Stanley

Jessica Stanley se narodila roku 1988 ve Forks. Je to typická holka - mluví všude a o všem a neustále. Už dlouhou dobu je zamilovaná do Mika, ale ten si jí nevšímá. Nemá žádné sourozence, její matka pracuje v místní bance a je místní drbna.


Fotky:

Anna Kendrick

Anna Kendrick

Cam Gigandet alias James

20. prosince 2008 v 21:09 | Káťule |  Film Stmívání

Cam Gigandet

Povolání: Herec
Věk: 26
Datum narození: 16. 08. 1982
Místo narození: Tacoma, Washington, USA
Znamení: Lev

Můj názor:Divný jméno...Chudák..Ale ve Stmívání je tak dobře zlej=D

Tento americký herec se narodil 16. srpna roku 1982 v americkém Washingtonu. Proslavil se hlavně díky roli Kevina Volchoka ze seriálu The O.C.. Cam Gigandet dále hrál v seriálu The Young, The Restless, Jack a Bobby, filmu Mistaken a nově ve filmu Never Back Down kde hraje boxera a soupeří tam o dívky s jiným začínajícím boxerem (tento film má v Americe premiéru 14.3.2008 a do Evropy přijde jestli bude mít úspěch v americe).Takže zatím můžeme jen doufat a věřit. Cam Gigander miluje sport. A to hlavně basketball, fotbal a karate. Rád také kouká na dobré filmy.


James
James je Lovec, jeden z nejsmrtonosnějších upírů, který se zaměřuje především na lidi, kteří upoutali pozornost nějakého upíra. Okolo roku 1920 a potkal tam upíra, kterému záleželo na jedné pacientce v ústavu, kde pracoval. James se rozhodl ji zabít, ale upír ji proměnil dřív, než se k ní James dostal. To ho naštvalo, protože tím pro něj dívka ztratila všechno kouzlo, tak alespoň zabil toho dotyčného upíra, který mu zkazil lov.
James je vůdce smečky, která se mimo něj skládá ještě z Victorie a Laurenta.
James jako jeden z mála upírů není úplně "nádherný". Je velmi nepopsatelný, štíhlejšího typu s obyčejnými rysy a rudýma očima, značkou toho, že se upír živí lidskou krví.


Fotky:
Stmívání, Cam Gigandet
Cam Gigandet

Rachelle Lefevre alias Victoria

20. prosince 2008 v 21:04 | Káťule |  Film Stmívání

Rachelle Lefevre

Povolání: herečka
Věk: 29
Datum narození: 1. 02. 1979
Místo narození: Montreal, Québec, Kanada
Znamení: Vodnář


Victoria
Victorie je Jamesova družka a součást jeho smečky.
Je chaotická a divoká, s postojem šelmy. Její vlasy jsou blond.

Fotky:Rachelle Lefevre

Rachelle Lefevre

Nikki Reed alias Rosalie Hale

20. prosince 2008 v 21:00 | Káťule |  Film Stmívání

Nikky Reed


Povolání: Herečka
Věk: 20
Datum narození: 17. 05. 1988
Místo narození: Los Angeles, Kalifornie, USA
Znamení: Býk


Život této mladé herečky je na její věk celkem pestrý. Jako malá byla stydlivá a "ležela" často v knížkách. Ve 12-ti letech se však dostala ke skupině děvčat, které nešly zrovna příkladem. Její do té doby hezký vztah s matkou začal skřípat a Nikki začla experimentovat s drogama, sexem a nějaké ty krádeže..

Catherine Hardwicke, umělkyně, která se chtěla stát režisérkou a spisovatelkou, dlouho randila se Sethem Reedem a po rozdělení přišla s Nikki styku. V roce 2002 začala s Nikki spolupracovat na scenáři filmu. Nejprve z toho měla vzniknout lehčí komedie, ale vznikla Třináctka, který byl napsán vlastně podle skutečné události, kterou Nikki prožila. Nikki a Catherine dokončily dílo během 6-ti dnů o zimních prázdninách.

Film je částečně rebelský, autobiografický, dramatický a zobrazuje divoký život dívky, která se stává ženou a navazuje vztah k drogám, sexu, krádežím.. Hlavní charakter Tracy, který ztvárnila Evan Rachel Wood, byl vlastně vytvořen podle Nikki, která hrála divokou, rebelskou holku, která jí ve skutečnosti "zkazila".

Nikki je velmi talentovaná a po celkem úspěšném filmu natočila další, například: Legendy z Dogtownu, Úkladná vražda a také si střihla roli v americkém seriálu The O.C.


Rosalie Hale

Rosalie Lillian Hale se narodila v Rochesteru ve státě New York v roce 1915, se svými rodiči a dvěma mladšími bratry. V Eclipse se podle všeho dozvíme víc o jejím smrtelném životě. Byla Carlislem změněna a přivedena do rodiny v roce 1933. Měla být Edwardovi družkou, ale ti dva k sobě nikdy nepocítili nic jiného, než sourozeneckou lásku. V roce 1935 našla Emmetta, na kterého zaútočil medvěd a umíral. Nesla ho velkou dálku za Carlislem, protože si nebyla jistá, jestli by ho při snaze o přeměnu nezabila. Carlisle Emmetta přeměnil a Rosalie našla svého druha. Říká o sobě, že kdyby si mohla vybrat, nestala by se upírem. Svým způsobem závidí všem lidem jejich život. Navzdory tomu jak vypadá, je mechanický typ - má ráda auta, ale spíš je rozebírá než sbírá.
Rosalie je úchvatná, prvoplánově nádherná a nikdo se s ní nemůže měřit. Má dlouhé, blonďaté vlnité vlasy do půli zad.

Fotky:Stmívání, Nikki Reed

Nikki Reed

Jackson Rathbone alias Jasper Hale

20. prosince 2008 v 20:48 | Káťule |  Film Stmívání

Jackson Rathbone

Povolání: herec
Věk: 23
Datum narození: 21. 12. 1984
Místo narození: Indonesie
Znamení: Střelec

Jackson se narodil V Indonesii, ale vyrůstal v Midlandu, v Texasu. Chodil do Interlochen Academy v Michiganu. Přezdívku má Jay.


Jasper Hale
Jasper Whitlock Hale se narodil v Texasu roku 1843 a zúčastnil se Občanské války. Upíří rodina, která ho přeměnila v roce 1863, byla jiná než Cullenovi - lovila lidi. Jasperovi jejich životní styl nevyhovoval a v roce 1943 našel Alici, spolu potom v roce 1950 našli Carlisleovu rodinu.
Má největší potíže s "dietou" Cullenových z celé rodiny. Vyhýbá se lidem, je víc pokoušen než ostatní. Všechno to dělá pro Alici - udělal by pro ní cokoliv na světě a má s ní nejsilnější pouto.
Používá příjmení Hale, protože je tak podobný Rosalii, že je lidé považují za sourozence. Hale bylo Rosaliino příjmení, a tak si ho vzal za svoje.
Jasper je svalnatý, ale štíhlý. Jeho vlasy mají blonďatou medovou barvu. Má schopnost manipulovat s "emocemi" lidí okolo sebe - může je vystresovat a nebo naopak uklidnit. Jednodušše přinutí tělo, aby se cítilo dobře nebo špatně.

Foto:
Jackson Rathbone

Ashley Greene alias Alice Cullen

20. prosince 2008 v 20:41 | Káťule |  Film Stmívání

Ashley Greene

Povolání: herečka
Věk: 21
Datum narození: 21.02.1987
Místo narození: Jackonsville, Florida, USA
Znamení: Ryby



Alice Cullen
Mary Alice Brandon Cullen se narodila ve státě Mississippi někdy okolo roku 1901. Kvůli jejím vizím se dostala do ústavu a tam se o ní začal zajímat upír, který tam pracoval. Lovec, upír James, se rozhodl Alici zabít jen proto, že jí měl neznámý upír z ústavu v oblibě. Dříve než se k ní však mohl James dostat, upír ji někdy okolo roku 1920 přeměnil - a tak ztratila pro Jamese všechnu přitažlivost. James ale přesto zabil jejího zachránce, takže když se Alice probudila, nepamatovala si nic a nebyl tam nikdo, kdo by jí to připomněl.
Její vize značně posílily, časem jí ukázaly Jaspera a ona ho našla. Zůstali spolu a po dvou letech, s pomocí jejích vizí, našli Carlislea s rodinou a zůstali u nich. Ráda nakupuje.
Alice vypadá jako víla - malá, velmi hubená s nádhernými pohyby. Má krátké černé rozježené vlasy. Její zvláštní schopností jsou vize budoucnosti, které se ovšem nemusí vždy splnit. Nevidí jak věci dopadnou, dokud dotyčný neudělá rozhodnutí, které k nim vede.


Fotky:
Ashley Greene

Peter Facinelli alias Carlise Cullen

20. prosince 2008 v 20:33 | Káťule |  Film Stmívání

Peter Facinelli


Povolání: herec
Věk: 35
Datum narození: 26.11.1973
Místo narození: Queens, New York, USA
Znamení: Střelec

Peter Facinelli je americký herec.
Vystudoval Atlantic Theater Company (hereckou školu v New Yorku).
Při natáčení filmu An Unfinished Affair se seznámil se svou současnou manželkou Jennií Garth
S Jennií má dvě dcery (Luca Bella a Lola Ray).

Carlise Cullen
Se stal upírem někdy po roce 1663 ve věku 23 let. Jeho otec byl pastorem v Londýně a pořádal hony na všechno nelidské - čarodějnice, upíry, vlkodlaky. Když Carlisle dospěl, převzal po otci tuhle práci a nastražil past - když ovšem narazil na upíra, upír místo útěku okamžitě zaútočil - kousl Carlislea a zabil ostatní. Carlisle věděl, že nemůže domů, a byl sebou tak zhnusen, že se snažil zabít se. Nakonec zjistil, že může přežít na zvířecí krvi a sám sobě přísahal, že nikdy nebude lovit lidi. Postupem času se mu podařilo vybudovat si imunitu proti vůni lidské krve a dokonce se stal výborným doktorem.
Nějaký čas pobýval s vůdci Volturi, ale Aro, Marcus a Caius se ho marně snažili odradit od jeho "diety" a on odešel. Potom, co přeměnil Edwarda, potkal už podruhé ve svém životě lidskou ženu Esme, která se pokoušela o sebevraždu. Rozhodl se zachránit jí a změnil jí. Zamilovali se do sebe a stali se nerozlučnými. Po čase změnil Rosalii a chtěl, aby byla pro Edwarda tím, co byla Esme pro něj. Ale nestalo se tak a on nakonec změnil i Emmeta, kterého přinesla Rosalie, protože umíral po napadení medvědem. Carlisle je nádherný - říká se o něm, že vypadá spíše jako model než doktor. Většinou může někde zůstat jen tak dlouho, dokud mu oficiálně není 35 - potom vypadá už moc podezřele a musí se odstěhovat. Má schopnost, která je "nadpřirozená" upírovi - obrovský soucit. Také jeho sebeovládání je velmi silné a dokáže přeměnit človeka v upíra bez toho, aby ho zabil.


Foto:(ve filmu Stmívání je blond)
Peter Facinelli

Elizabeth Reaser alias Esme Cullen

20. prosince 2008 v 20:28 | Káťule |  Film Stmívání

Elizabeth Reaser

Povolání: Herečka
Věk: 33
Datum narození: 15.06.1975
Místo narození: Bloomfield, Michigan, USA
Znamení: Blíženci

Esme Cullen
Esme Anne Platt Evenson Cullen se narodila v roce 1895 v Ohiu. V roce 1911 si zlomila nohu, když spadla ze stromu a ošetřoval ji krásný Carlisle Cullen - ten se o měsíc později odstěhoval, ale pro ni to byl velmi silný zážitek. Její otec ji provdal v roce 1917 za jednoho muže v sousedství, který ji bil a její rodiče jí jen poradili, aby mlčela. Když ho odvedli do války, byla šťastná, ale o dva roky později se vrátil a ona krátce potom zjistila, že je těhotná. Utekla pryč a často se stěhovala. Její dítě umřelo v roce 1921 na plicní infekci a ona skočila ze skály v úmyslu se zabít. V nemocnici zrovna pracoval Carlisle, který si ji pamatoval, přeměnil ji a zůstali spolu. Jako fyzicky "nejstarší" z Cullenů zapadla velmi rychle do role matky a manželky. Její vášní je architektura a restaurování. Esme je malá, štíhlá, ale s pěkně plnými tvary a její vlasy mají barvu karamelu.


Fotky:

Robert Pattinson alias Edward Cullen

20. prosince 2008 v 20:20 | Káťule |  Film Stmívání
Robert Thomas Pattinson
Narodil se: 13.05.1986
Povolání: Herec
Věk: 22
Místo narození: Londýn, Anglie, Velká Británie
Znamení: Býk

Robert Pattison se narodil v Londýně 13.5.1986, začal s herectvím ve svých teenagerských letech v Barnes Theater Company v Londýně. Zahrál si v Macbeth v Old Sorting Office Arts Centre a zkoušel také modeling. V roce 2004 dostal malou roli v německé produkci filmu The Ring of the Nibelungs a objevil se ve filmu Jarmark marnosti s herečkou Reese Witherspoon. Hrál také ve filmu The Woman Before in May (2005), ale těsně před premiérou byl nahrazen Tomem Rileyem.

A konečně - v roce 2005 byl vybrán do role mladého čaroděje Cedrika Diggoriho ve filmu Harry Potter a Ohnivý pohár. Cedrik je student Mrzimoru v Bradavicích a Harryho rival. Bojují nejenom o pohár v soutěži tří kouzelnických škol, ale i o srdce Cho Changové.

Times Online ho nazval jako British Star of Tomorrow (Britská herecká naděje, Britská hvězda zítřka), také se říká, že je nástupcem Judeho Lawa. Robertův vzor je ale Jack Nicholson.Robert rád sportuje, má rád snowboarding, fotbal a lyžování. Kromě toho hraje na kytaru a klávesy.


Edward Cullen
Edward Anthony Masen Cullen, narozený 20. června 1901 v Chicagu. V září roku 1918 začala řádit chřipková epidemie a zabila mu jak otce, tak matku a on umíral. Jeho matka před smrtí požádala ošetřujícího lékaře, Carlislea Cullena, aby jejího syna zachránil a on ho přeměnil v upíra.
V letech 1927 - 1931 měl své špatné období a zabíjel lidi - ovšem jenom násilníky a vrahy. Později toho ale nechal a vrátil se zpět k Cullenovým. Rád sbírá auta.
Edward je vysoký a hubený, má bronzové vlasy, které nosí neupravené. Původní barva jeho očí byla zelená, ale jako každý abstinující upír má oči zlaté. Jeho zvláštní schopnost je, že umí číst v myslích každého - kromě jednoho člověka :o)

Fotky:
Tak tady se mi nelíbí..
Tady je pěknej..

Kirsten Steward alias Bella Swan

20. prosince 2008 v 20:10 | Káťule |  Film Stmívání
Kirsten Jaymes Steward
Narodila se:4.10.1990

Filmografie:
2007 Into the Wild ...Tracy
2007 Prokletí domu slunečnic (Messengers, The) ...Jess
2004 Chyťte tu holku (Catch That Kid) ...Maddy
2004 Speak ...Melinda Sordino
2004 Undertow (Undertow) ...Lila
2003 Cold Creek Manor (Cold Creek Manor) ...Kristen Tilson
2002 Úkryt (Panic Room) ...Sarah Altman
2001 Životní jistoty (The Safety of Objects) ...Sam Jennings
1999 Thirteenth Year, The ...Girl waiting to get a drink

A další....

Můj názor: Kirsten je mi sympatická a rozhodně se do role Belly hodí.



Bella Swan

Plným jménem Isabella Marie Swan, se narodila 13. září 1988 ve Forks, ze kterého se spolu s matkou odstěhovala, když jí bylo jen šest měsíců. Když se její matka znovu vdala, Bella se odstěhovala zpátky do Forks ke svému otci, protože její nevlastní otec musí hodně cestovat a její matka byla nešťastná, že nemůže cestovat s ním.
Bella je štíhlá, ne svalnatá, má dlouhé a rovné tmavě hnědé vlasy a čokoládové oči. Je extrémně neohrabaná - jak sama říká, hraničí to až s postižením :o) Většině upírů její krev velmi pěkně voní. I jako člověk má zvláštní vlastnost - má velmi soukromou mysl, takže veškeré upírské triky, které se dotýkají mysli, na ni neplatí.



Fotky:


O filmu

20. prosince 2008 v 19:58 | Káťule |  Film Stmívání
Režie: Catherine Hardwicke
Scénář: Melissa Rosenberg
Studio: Summit Entertainment
Distribuce CZ a SVK: SPI INTERNATIONAL
Oficiální premiéra: 21. listopadu 2008
CZ premiéra: 27. listopadu 2008
SVK premiéra: 15. ledna 2009
Zařazení: Akční | Horor | Thriller | Romantický

Kirsten Stewart- Bella Swan
Robert Pattinson- Edward Cullen
Taylor Lautner- Jacob Black
Peter Facinelli- Dr. Carlisle Cullen
Elizabeth Reaser - Esme Cullen
Nikki Reed- Rosalie Hale
Ashley Greene- Alice Cullen
Jackson Rathbone - Jasper Hale
Kellan Lutz- Emmett Cullen
Billy Burke- Charlie Swan
Cam Gigandet - James
Edi Gathegi- Laurent
Rachelle Lafevre- Victoria
Michael Welch- Mike Newton
Anna Kendrick- Jessica Stanley
Christian Serratos- Angela Weber
Sarah Clarke - Renee Dwyer
Justin Chon- Eric Yorkie
Gil Birmingham - Billy Black
Solomon Trimble- Sam Uley

Film Stmívání vypráví příběh sedmnáctileté dívky Belly Swanové, která se přestěhuje ke scému otci do malého města Forks ve Washingtonu a začne být přítahována Edwardem, bledému, tajemnému spolužákovy, který je, zdá se, rozhodnutý ji odehnat. Ale také nedokáže odolat přitažlivosti, která je přitahuje k sobě… dokonce I když se Edward svěří, že on I jeho rodina jsou upíří. Jejich neortodoxní romance ji uvrhne do fyzického nebezpečí, když Edwardův nepřátelský druh dorazí do města a udělá si zálusk na Bellu.

Natáčet se začne nejspíše v únoru 2008, film bude režírovat Catherine Hardwicke spolu s Mellissou Rosenberg, která zpracuje scénář. Producenti jsou Greg Mooradian a Mark Morgan přes Maverick Films banner.

Erik Feig spolu s Geoffem Shaevitzem (Summit Entertainment´s více prezident) a Gillianem Bohrerem (tvůrčí vedoucí) budou dohlížet na projekt ve filmových studiích.


10.kapitola (4.část)

20. prosince 2008 v 19:34 | Káťule |  Midnight sun

"Snažila jsem se vzpomenout si, jak zneškodnit útočníka -" řekla už vyrovnanější hlasem. "Víš, sebeobrana. Chtěla jsem mu vrazit nos do mozku." Na konci větu už nedokázala udržet klidný tón. V jejím hlase jsem rozpoznal nenávist. Nepřeháněla a její zuřivost se mi teď nezdála už tak směšná. Viděl jsem její křehkou postavu - jako sklo potažené hedvábím - kterou zastínily lidské příšery s velkými pěstmi, kterými jí mohly ublížit. V hlavě se mi opět rozhořela nenávist.

"Ty ses s nimi chtěla prát?" Měl jsem chuť zavrčet. Její instinkty ji mohly zabít. "Nenapadlo tě utíkat?"

"Hodně padám, když běžím," přiznala ostýchavě.

"A co křičet?"

"K tomu jsem se dostávala."

Nevěřícně jsem zakroutil hlavou. Jak se udržela naživu předtím, než přišla do Forks?

Zavrtěl jsem hlavou. "Měla jsi pravdu - rozhodně si zahrávám s osudem, když se snažím udržet tě naživu."

Povzdechla si a podívala se z okna. Potom se otočila zpátky ke mně.

"Uvidíme se zítra?" zeptala se náhle.

Když už jsem měl skončit v pekle, aspoň si to užiju.

"Ano - taky musím zítra odevzdat úkol," usmál jsem se na ní a bylo mi hned lépe. "Budu ti držet místo u oběda."

Srdce jí divoce tlouklo a to moje, mrtvé, se najednou zdálo být teplejší.

Zastavil jsem před jejím domem, ale ani se nepohnula.

"Slibuješ, že tam zítra budeš?" zeptala se znova.

"Slibuju."

Proč jsem se cítil tak strašně šťastně právě v době, když jsem dělal nesprávné věci? Něco se mnou nebylo v pořádku.

Spokojeně přikývla a začala si svlékat mojí bundu.

"Můžeš si ho nechat, " ujistil jsem jí rychle. Chtěl jsem, aby odešla s něčím mým. Něčím, co si mohla nechat, jako jsem si já nechal zátku od limonády, která byla teď schovaná v kapse mého saka … Nemáš bundu na zítra."

S lítostivým úsměvem mi ji podala. "Nechce se mi vysvětlovat to Charliemu."

Ano, to jsem si dokázal představit. Usmál jsem se na ní. "Aha, jasně."

Položila ruku na kliku, ale stále zůstávala. Nechtěla odejít, stejně tak jako já jsem nechtěl, aby odešla. Aby byla nechráněná, i když jen na krátkou chvíli …

Petr a Charlotta by už měli být dávno za Seattlem. Ale byli tu i jiní. Tenhle svět nebyl pro lidi bezpečný a pro ni to platilo dvojnásob.

"Bello?" zeptal jsem se, překvapený tím náhlým návalem radosti, který mě přemohl, když jsem vyslovil její jméno.

"Ano?"

"Slíbíš mi něco?"

"Ano," okamžitě souhlasila, ale potom zúžila oči, jako kdyby si to chtěla rozmyslet.

"Nechoď sama do lesa," varoval jsem ji. Přemýšlel jsem nad tím, jestli takhle žádost opět vyvolá námitky.

Zmateně zamrkala. "Proč?"

Nedůvěřivě se dívala do tmy. Nedostatek světla pro moje oči nebyl problémem, stejně tak jako pro jiné lovce. Ve tmě byli lidé slepí.

"Nejsem to vždycky já, kdo je tam venku nejnebezpečnější," řekl jsem jí. "Tahle odpověď ti teď musí stačit."

Zachvěla se, ale rychle se ovládla a nakonec se dokonce usmála. "Když to říkáš."

Její dech mě pohladil na tváři, tak sladce a opojně.

Mohl bych tu takto sedět celou noc, ale ona potřebovala spánek. Ty dvě touhy ve mně zápasily, byly naprosto rovnocenné, chtít jí a chtít, aby byla v bezpečí.

Povzdychl jsem si nad tím. "Uvidíme se zítra," řekl jsem jí, i když jsem věděl, že jí uvidím mnohem dřív. Dřív než ona mě.

"Tak tedy zítra." Neochotně otevřela dveře.

Když jsem ji viděl odcházet, znovu jsem pocítil tu starou známou bolest.

S nutkavou potřebou ji zadržet jsem se k ní natáhl. "Bello?"

Otočila se ke mně a ztuhla, když zjistila, že naše tváře jsou tak blízko sebe. Já jsem byl také ohromen její blízkostí. Horkost, která se z ní přímo valila, mě pohladila po tváři. Téměř jsem cítil tu hedvábnou jemnost její pokožky …

Její srdce vynechalo pár úderů a rty se jí pootevřely.

"Spi sladce," zašeptal jsem a odtáhl se dřív, než by mě moje tělo - známá žízeň nebo nový a úplně neznámý druh hladu, který jsem cítil - donutily udělat něco, co by jí mohlo ublížit.

Seděla naprosto bez pohybu, jako omráčená. Byla pravděpodobně oslněná.

A já taky.

Dala se dohromady - i když na tváři měla stále ještě zmatený výraz - a téměř vypadla z auta. Potom zakopla o svojí vlastní nohu, a musela se zachytit auta, aby neupadla. Zachichotal jsem se, doufajíc, že to bylo příliš tiché na to, aby to zaslechla.

Sledoval jsem její klopýtání po cestě, až dokud se nedostala pod světelné lampy, které obklopovaly vchodové dveře. Na tu krátkou chvíli byla v bezpečí. A já se za chvíli vrátím, abych se o tom ujistil.

Cítil jsem její pohled, když jsem odjížděl tmavou ulicí. Byl to naprosto odlišný pocit, než na který jsem byl zvyklý. Obyčejně tímhle pohledem sleduju jiné já. Tohle bylo tak zvláštně vzrušující - ten pocit pozorujících očí. Ale věděl jsem, že se cítím takhle opojně jen proto, že to byly její oči.

V hlavě se mi prohánělo snad milion myšlenek, když jsem bezcílně vyjel do noci.

Velmi dlouho jsem se jen tak projížděl ulicemi, bez konkrétního směru a přemýšlel jsem nad tou neskutečnou úlevou, kterou jsem teď cítil, když jsem Belle přiznal pravdu. A i když to pro mě bylo očividně hodně zlé, mě to prostě připadalo úžasně osvobozující.

Ale nejvíc jsem myslel na Bellu a na lásku, kterou jsem cítil. Nemohla mě milovat tak jako já ji - takováto pohlcující a zdrcující láska by zničila její křehké tělo. Ale ona se zdála být dostatečně silná. Dostatečně silná na to, aby přemohla instinktivní strach. Dostatečně na to, aby chtěla být se mnou. A její přítomnost mě naplňovala takovým štěstím, jaké jsem dosud nikdy nezažil.

Na chvíli - protože jsem byl sám a pro změnu nemohl nikoho zranit - jsem dovolil tomuto štěstí, aby mě zaplavilo, bez toho, abych myslel na to, jak to může skončit. Jednoduše jen být šťastný z toho, že jí nejsem lhostejný. Vychutnávat si pocit vítězství, že já jsem ten, kterému se podařilo získat její náklonnost. Představovat si, jak den za dnem sedím vedle ní, slyším její hlas a vidím její úsměv.

Znovu jsem vzpomínal na dnešní večer - jak se její rty smály, jak se jí na bradě objevoval důlek, jak jí zněžněly oči … její prsty byly dnes večer na mojí pokožce tak jemné a teplé. Představoval jsem si, jaké by to asi bylo, kdybych se dotkl její pokožky na tvářích - tak hedvábné a horké … tak křehké. Jak sklo zahalené hedvábím … přímo děsivě rozbitné.

Nevšiml jsem si, kam směřují moje myšlenky, dokud nebylo příliš pozdě. Jak jsem myslel na její zranitelnost, v mysli se mi vybavily jiné obrazy její tváře.

Ztracená ve stínech, bledá strachy - avšak čelist měla urputně sevřenou a nekompromisní, v očích se jí zrcadlila zuřivost a hluboké soustředění, tělo připravené zaútočit na mohutné postavy, které jí obklíčily jako noční můry skrývající se v přítmí ….

"Ach," zaúpěl jsem, když hněv, který jsem kvůli lásce odložil a potlačil, opět propukl v ničivé peklo.

Byl jsem sám. Bella byla, aspoň doufám, v bezpečí doma, na chvíli jsem byl šťastný, že Charlie Swan - místní náčelník policie - byl její otec. To pro ni mohlo znamenat ochranu.

Byla v bezpečí. Nebude mi trvat dlouho jí pomstít ….

Ne. Zasloužila si něco lepšího. Nemohla by milovat vraha.

Ale … co ostatní?

Ano, Bella byla v bezpečí. Angela a Jessica pravděpodobně také.

Příšera se teď volně pohybovala v ulicích Port Angeles. Byla to lidská příšera - mohlo mu to způsobit i nějaké lidské problémy? Spáchat vraždu, po které jsem tolik toužil, nebylo správné. Věděl jsem to. Ale nechat ho, aby zaútočil na někoho jiného, nebylo také nejlepší rozhodnutí. Blonďatá hosteska z restaurace. Servírka, na kterou jsem se ani nepodíval. Obě mě sice mírně vytáčely, nicméně to neznamenalo, že by si zasloužily dostat se do takového nebezpečí.

Každá z nich mohla být něčí Bella.

A to rozhodlo.

Teď jsem měl důvod, abych se otočil směrem na sever a zrychlil. Pokaždé, když jsem měl nějaký problém, který se mi vymykal zpod kontroly - jako například teď - věděl jsem, kdo mi může pomoc.

Alice seděla na verandě a čekala na mě. Radši jsem zastavil před domem, než abych jel do garáže.

"Carlisle je ve své pracovně," řekla mi Alice ještě dříve, než jsem se stihl zeptat.

"Díky," odpověděl jsem jí, a když jsem jí míjel, pocuchal jsem jí ve vlasech.

Díky, že jsi mi zvedl telefon, pomyslela si sarkasticky.

"Oh." Zastavil jsem se přede dveřmi, vylovil telefon a otevřel ho. "Promiň. Ani jsem se nepodíval, kdo vlastně volal. Byl jsem … zaneprázdněný."

"Hej, já vím. Já se taky omlouvám. Když jsem si všimla, co se chystá, byl jsi již téměř u ní."

"Bylo to tak těsné," zašeptal jsem.

Promiň, zopakovala zahanbeně.

Bylo lehké odpouštět, když jsem věděl, že je Bella v pořádku.

"Neomlouvej se. Vím, že nemůžeš předvídat všechno. Nikdo neočekává, že budeš vševědoucí, Alice."

"Díky."

"Téměř jsem tě dnes pozval na večeři. Zaregistrovala jsi to, než jsem změnil názor?"

Zakřenila se. "Ne, i tohle mi ušlo. Škoda, že jsem to nevěděla, byla bych přišla."

"Na co ses soustředila, že ti toho tolik uteklo?"

Jasper přemýšlel nad naším výročím. Zasmála se. Snaží se nemyslet na můj dárek, ale já už asi tuším …

"Ty jsi neuvěřitelná."

"Já vím"

Nakrčila rty a s mírně obviňujícím pohledem se na mě podívala. Ale později už jsem pozor dávala. Povíš jim, že už to ví?

Vzdychl jsem. "Ano. Později."

Neřeknu ani slovo. Ale prokaž mi laskavost a řekni to Rosalii, až nebudu nablízku, co ty na to?

Povzdechl jsem si. "Dobře."

Bella to vzala moc dobře.

"Možná až moc."

Alice se na mě usmála. Nepodceňuj ji.

Snažil jsem se nemyslet na obraz Belly a Alice jako nejlepších kamarádek.

Netrpělivě jsem si povzdech. Chtěl jsem, aby tahle část večera už byla za mnou. Ale trochu jsem se bál odejít z Forks ….

"Alice," začal jsem. Věděla, na co se chci zeptat.

Dnes večer bude Bella v pořádku. Teď už budu dávat víc pozor. Potřebuje něco jako dvacetičtyřhodinový dozor, že?

"Minimálně."

No, každopádně, za chvíli budeš zase u ní."

Zhluboka jsem se nadechl. Znělo to tak krásně.

"Tak už jdi. Zařiď to, abys mohl být tam, kde toužíš být," řekla.

Přikývl jsem a šel jsem za Carlislem.

Čekal na mě, oči upíral na dveře, místo na knihu, která ležela před ním na stole.

"Slyšel jsem, že ti Alice říkala, kde mě najdeš," řekl a usmál se.

Když jsem byl s ním, hrozně se mi ulevilo, viděl jsem všechnu tu empatii v jeho hlubokých, inteligentních očích. Carlisle věděl, co bude třeba udělat.

"Potřebuju pomoc."

"S čímkoliv, Edwarde," slíbil mi.

"Řekla ti Alice, co se dnes stalo Belle?"

Téměř stalo, opravil mě.

"Ano, téměř. Mám problém, Carlisle. Už víš, že …. ho strašně moc chci …. zabít." Slova se ze mě valila. "Tak hrozně to chci. Ale vím, že by to nebylo správné, protože by to byla pomsta a ne spravedlnost. Nejednal bych objektivně, ale v hněvu. Ale i tak, nechat toho sériového vraha a násilníka, aby se jen tak potuloval ulicemi Port Angeles! Tamní lidi sice neznám, ale nemůžu přeci dopustit, aby někdo zaujal Belino místo. I k těmto ženám může někdo cítit to, co já cítím k Belle. Může trpět tak, jako bych trpěl já, kdyby jí ublížili. Není správné …."

Moje slova zastavil jeho nečekaný, široký úsměv.

Je pro tebe dokonalá, že? Tolik soucitu, tolik sebeovládání. Jsem ohromený.

"Nepotřebuje komplimenty, Carlisle."

"Já vím. Ale myšlenkám nerozkážu." Znovu se usmál. "Postarám se o to. Uvolni se. Nikomu nebude ublíženo namísto Belly."

V jeho myšlenkách jsem viděl plán. Nebylo to přesně to, co bych chtěl a ani to neuspokojilo moji touhu po násilí, ale věděl jsem, že je to správné řešení.

"Ukážu ti, kde ho najdeš," řekl jsem.

"Tak jdeme."

Cestou popadl svojí černou tašku. Já bych dal přednost agresivnějšímu způsobu řešení - jako například rozdrcenou lebku - ale nechám to na Carlisleovi.

Vzali jsme si moje Volvo. Alice stále ještě seděla na schodech, a když jsme odcházeli, usmála se a zamávala nám. Věděl jsem, že na mě bude dohlížet a taky na to, aby se nevyskytly žádné komplikace.

Po tmavé, prázdné cestě ubíhala čas velmi rychle. Abych nevzbudil zbytečnou pozornost, radši jsem vypnul světla. Usmál jsem se nad myšlenkou, jak by asi Bella reagovala na tohle. Když si všimla mojí rychlé jízdy, tehdy jsem jel dokonce pomaleji než obvykle, neboť jsem chtěl prodloužit chvíle s ní.

Carlisle také myslel na Bellu.

Netušil jsem, že pro něj bude tak dokonalá. Je to skutečně nečekané. Možná, že jim to bylo souzeno. Možná, že to má posloužit nějakému vyššímu účelu. Jenomže …

Představil si Bellu se sněhobílou, ledovou pokožkou a krvavě červenýma očima a potom se zarazil. Ano. Jenomže. Samozřejmě. Protože jak by mohlo být na myšlence zničení něčeho tak čistého a krásného něco dobrého?

Díval jsem se do noci a náhle byla všechna moje radost pryč.

Edward si zaslouží štěstí. Ano, zaslouží si ho. Ostrý podtón v Carlisleových myšlenkách mě překvapil. Musí tu být nějaký způsob.

Přál jsem si, abych tomu mohl věřit. Ale to, co se dělo Belle, nebyl žádný vyšší cíl. Bylo to cosi zlomyslného - hrozný a krutý osud, který nechtěl dovolit Belle, aby měla život, jaký si zasloužila.

V Port Angeles jsem nezůstal. Vzal jsem Carlislea na místo, kde ta bytost jménem Lonnie utápěla svoje zklamání se svými kumpány, z nichž dva už odpadli. Carlisle věděl, jak je pro mě těžké být u něj tak blízko - slyšet jeho myšlenky a vidět jeho vzpomínky na Bellu promíchané s méně šťastnými děvčaty, které už nikdo nemohl zachránit.

Dýchání se mi zrychlilo a ztuhle jsem sevřel volant.

Jdi už, Edwarde, řekl mi jemně. Postarám se o ně. Ty se vrať k Belle.

Věděl co říct. Už jen zvuk jejího jména mě dokázal rozptýlit.

Nechal jsem ho v autě a utíkal jsem přes spící les zpět do Forks. Trvalo to kratší dobu, než cesta autem. Už za pár minut jsem zkoumal dům a následně jsem otvíral okno přímo do jejího pokoje. S úlevou jsem si oddechl. Všechno bylo tak, jak má být. Bella byla bezpečně v posteli a spala s vlasy divoce rozhozenými po polštáři.

Ale dnes, na rozdíl od jiných nocí, byla stočená do klubíčka a přikrývku měla přehozenou přes ramena. Asi jí dnes byla zima. Ještě dřív, než jsem si stihl - jako obvykle - sednout do křesla, se zachvěla a její rty se začaly třást.

Na chvíli jsem tam stál, ale nakonec jsem vyšel na chodbu, rozhodnutý poprvé prozkoumat i jiné části domu.

Charlie hlasitě chrápal. Dokonce jsem zachytil i něco z jeho snu. Cosi jako proud vody a velmi trpělivé čekání - rybaření?

Blízko ke dveřím stála slibně vypadající skříň. S nadějí jsem jí otevřel a bylo v ní přesně to, co jsem hledal. Vybral jsem tu nejsilnější deku a vrátil jsem se do jejího pokoje. Vrátím jí do skříně dřív, než se Bella vzbudí a všimne si jí.

Zadržel jsem dech a opatrně jsem jí přikryl. Nezareagovala. Sedl jsem si do houpacího křesla.

Zatímco jsem čekal, až jí bude tepleji, přemýšlel jsem na Carlislem a nad tím, kde asi teď je. Věděl jsem, že jeho plán bude bez problémů. Alice to viděla.

Povzdechl jsem si - Carlisle mi až příliš důvěřoval. Kéž bych byl tou osobou, kterou si myslel, že jsem. Ta osoba, která si zasloužila štěstí, mohla doufat, že je hodna tohoto spícího děvčete. Jak by mohlo být všechno úplně jiné, kdybych byl tím Edwardem.

Když jsem nad tím uvažoval, v mé mysli se vynořil velice zvláštní obraz.

Osud s tváří škaredé staré čarodějnice, ten, který se snažil zničit Bellu, nahradil ten nejhloupější a nejbezohlednější z andělů. Strážný anděl - něco takového, co si Carlisle představuje, že bych měl mít. S lehkomyslným úsměvem na rtech a s nebesky modrými očima plnými škodolibosti, vytvářel a namíchával Bellu tak, že jsem ji nemohl v žádném případě přehlédnout. Přitom až absurdně silná vůně, aby si získala moji pozornost, mlčenlivá mysl na znásobení mojí zvědavosti, tichá krása, od které jsem nedokázal odtrhnout oči a nesobecká duše na vzbuzení mého úžasu. Vynechat přirozený pud sebezáchovy - aby mohla Bella snést moji blízkost - a nakonec přidat smůlu.

S bezohledným úsměvem postrčil Bellu mě přímo do cesty, věříc, že ji dokážu udržet naživu.

V téhle vizi jsem nebyl Beliným trestem, to ona byla mojí odměnou.

Potřásl jsem hlavou, abych se zbavil představy o andělovi. Nebyl o nic lepší než ten hrozný osud. Nedokázal jsem si představit takovouto vyšší moc, která by konala takto nebezpečně a hloupě. Pokud by to nebyl osud, proti kterému jsem měl bojovat.

Já jsem neměl anděla. Oni byli stvoření pro někoho dobrého - jako například Bella. Jenže kdo byl při tom všem ten její? Kdo na ni dával pozor?

Překvapeně jsem se zasmál, když jsem si uvědomil, že přesně to teď dělám já.

Upírský anděl v plném nasazení.

Asi po půl hodině se Bella uvolnila. Dýchání se jí prohloubilo a za chvíli začala mumlat. Spokojeně jsem se usmál. Nebylo to sice nic moc, ale alespoň spala pohodlněji, protože jsem tu byl já.

"Edwarde," zamumlala a také se usmála.

Na chvíli jsem všechno odložil a ponořil jsem se do svého štěstí.

P.S.: Tak to je zatím vše, co bylo zveřejněné..Snad se vám to líbilo..Jestli jo nebo ne ,tak napište do komentíků!!!

10.kapitola (3.část)

20. prosince 2008 v 19:33 | Káťule |  Midnight sun

Co ji trápilo? Jak jsem mohl tohle dopustit?

"Co víc chceš vědět?" snažil jsem se vymyslet způsob, kterým bych jí nezranil. Neměla by být nešťastná. Nemohl jsem jí nechat nešťastnou.

"Pověz mi, proč lovíš zvířata místo lidí," navrhla, hlas měla stále zabarvený zoufalstvím.

Nebylo to snad jasné? Nebo jí na tom také nezáleželo.

"Protože nechci být stvůra." Zašeptal jsem.

"Ale zvířata nestačí?"

Myslel jsem na příklad, kterým bych jí to vysvětlil.

. "Nemůžu si být jistý, samozřejmě, ale přirovnal bych to k životu na tofu a sójovém mléku; říkáme si vegetariáni, je to takový náš malý vtip pro zasvěcené. Nedokážeme tím úplně nasytit hlad - nebo spíš žízeň. Ale udržujeme se tím při síle, jsme dost silní na to, abychom odolali. Většinou." Ztišil jsem hlas, styděl jsem se za to, že jsem ji vystavil takovému nebezpečí. Nebezpečí, které jsem stále toleroval …"Někdy je to obtížnější než jindy."

"Teď je to pro tebe moc obtížné?"

Povzdechl jsem si. Samozřejmě, opět se zeptala na otázku, na kterou jsem nechtěl odpovědět. "Ano." Přiznal jsem se.

Tentokrát jsem odhadl její reakci správně, dýchání i tep měla stabilní. Očekával jsem to, ale nerozuměl jsem tomu. Jak to, že se nebála?

"Ale hlad nemáš," prohlásila s jistotou.

"Proč si to myslíš?"

"Poznám ti to na očích," vyhrkla. "Říkala jsem ti, že mám teorii. Všimla jsem si, že lidi - muži obzvlášť - jsou podrážděnější, když mají hlad."

Zachechtal jsem se nad jejím výrazem "podrážděný". Velmi slabé slovo. Ale opět měla pravdu, jako vždy. "Ty jsi všímavá, viď?" Znovu jsem se zasmál.

Mírně se pousmála, ale na čele se jí opět objevila vráska, jako kdyby se na něco úporně soustředila.

"Byl jsi s Emmettem na lovu, tento víkend?" zeptala se, když jsem se konečně přestal smát. Mluvila o tom tak nenuceně až mě to frustrovalo. Tolik toho unesla? Já jsem byl blíže k zhroucení než ona.

"Ano." Řekl jsem jí a potom, když jsem to chtěl nechat jen takhle, cítil jsem stejnou potřebu jako v restauraci, chtěl jsem, aby mě poznala. "Nechtěl jsem odjet," pokračoval jsem pomalu, " ale bylo to nutné. Je trochu lehčí být s tebou, když nemám žízeň."

"Proč jsi nechtěl odjet?"

Zhluboka jsem se nadechl a podíval se jí do očí. Tento druh upřímnosti byl stejně těžký, i když jiným způsobem.

"Jsem z toho… nervózní…" doufal jsem, že to slovo postačí, i když zdaleka to nevystihovalo moje pocity… " když tě nemám nablízku. Nežertoval jsem, když jsem tě minulý čtvrtek žádal, aby ses snažila nespadnout do oceánu nebo se nedala přejet. Celý víkend jsem byl duchem nepřítomný, dělal jsem si o tebe starosti. A po tom, co se stalo dnes večer, jsem překvapený, že jsi přežila celý víkend bez jizev." Potom jsem si vybavil rány na jejích dlaních. "No, vlastně ne tak docela." Doplnil jsem.

"Cože?"

"Tvoje ruce," připomněl jsem jí.

"Upadla jsem," povzdechl si.

Měl jsem pravdu. "Myslel jsem si to," řekl jsem jí a nedokázal skrýt úsměv.

"Předpokládám, když jde o tebe, že to mohlo být mnohem horší - a to mě asi mučilo celou dobu, co jsem byl pryč. Byly to velmi dlouhé tři dny. Vážně jsem šel Emmettovi na nervy." No, mám - li být upřímný, neměl bych tuhle větu říkat v minulém čase. Pravděpodobně mu jdu stále na nervy a spolu s ním i zbytku svojí rodiny. Tedy, kromě Alice …

"Tři dny?" zeptala se náhle ostře. "Copak ses nevrátil až dnes?"

Nerozuměl jsem podtónu jejího hlasu. "Ne, vrátili jsme se v neděli."

"Tak proč nikdo z vás nebyl ve škole?" dožadovala se odpovědi. Její hněv mě mátl. Nezdálo se, že by si uvědomovala, že tato otázka souvisí s mytologií.

"No, ty ses ptala, jestli mi slunce ublíží, a já musím říct, že neublíží. Ale stejně ve slunečním svitu nemůžeme vycházet - alespoň ne tam, kde by nás někdo mohl vidět."

To na chvíli zmírnilo její záhadnou zlost. "Proč?" zeptala se a naklonila hlavu.

Tentokrát jsem nedokázal přijít na vhodné přirovnání. Takže jsem jí jen slíbil: "Někdy ti to ukážu." Přemýšlel jsem nad tím, jestli tenhle slib dokážu dodržet. Uvidím jí po dnešku ještě někdy? Miloval jsem jí dost na to, abych jí dokázal opustit?

"Mohl jsi mi zavolat," řekla.

Jaká zvláštní myšlenka. "Ale já jsem věděl, že jsi v pořádku."

"Ale já jsem nevěděla, kdes byl ty. Já -" zaváhala a sklopila oči.

"Co?"

"Nelíbilo se mi to." Řekla nesměle a zčervenala. "Že jsem tě neviděla. Taky jsem z toho nervózní."

No a teď jsi šťastný? Zeptal jsem se sám sebe. Tady byla odměna za moji víru a naději.

Byl jsem zmatený, šílel jsem radostí, ale byl jsem i vystrašený - hlavně vystrašený - když jsem si uvědomil, že všechny moje nejdivočejší představy nebyly tak daleko od pravdy. Tak proto jí nezáleželo na tom, jestli jsem netvor. Byl to přesně ten samý důvod, proč jsem začal porušovat veškerá pravidla. Proč to "správné" a "nesprávné" už nemělo dále význam. Proč všechny moje priority klesly o příčku níže, aby na vrcholu udělaly místo tomuto děvčeti.

I Bella ke mně cítila náklonnost.

Věděl jsem, že to nemohu porovnávat s tím, jak moc ji miluju. Ale pro ni to bylo dost. Dost na to, aby riskovala život už jenom tím, že tu teď seděla vedle mě. A ona za to byla vděčná. Dost na to, abych jí způsobil bolest, když neudělám to, co je správné, a neodejdu.

Bylo ale ještě vůbec něco, co bych mohl udělat, aby ji to nebolelo? Bylo?

Měl bych se od ní držet dál. Nikdy jsem se neměl do Forks vracet. Jenom jí ubližuju.

Odradí mě to od toho, abych zůstat? Od toho, abych to jen zhoršoval? To, jak jsem se teď cítil, ta horkost, která sálala z její pokožky a dotýkala se té mojí …

Ne, už mě nic neodradí.

"Á," zasténal jsem tiše. "Tohle je zlé."

"Co jsem řekla?" zeptala se, brala veškerou vinu na sebe.

"Nechápeš to, Bello? Jedna věc je, když jsem nešťastný já sám, ale jestli jsi do toho zatažená i ty, je to úplně něco jiného." Byla to pravda, ale zároveň i lež. Část mě, ta nejsobečtější se téměř vznášela vědomím, že mě potřebuje tak jako já ji. "Nechci slyšet, že to takhle cítíš," jeho hlas byl tichý, ale naléhavý. Jeho slova mě řezala. "To je zlé. Není to bezpečné. Já jsem nebezpečný, Bello - prosím tě, uvědom si to."

"Ne." Podrážděně stiskla rty.

"Myslím to vážně." Bojoval jsem sám se sebou - polovina toužila po tom, aby to pochopila a polovina chtěla naprostý opak, a tak moje slova zněla spíše jako zavrčení.

"Já taky." Trvala na svém. "Jak jsem řekla, nezáleží mi na tom, co jsi. Je příliš pozdě."

Příliš pozdě? Svět se na chvíli zbarvil na černobílou, když se mi v mysli promítl obrázek Belly spící na trávníku zalitém sluncem, a stíny, které se k ní přibližovaly. Nevyhnutelně a nezadržitelně. Kradly barvu z její pokožky a vrhaly ji do temnoty.

Příliš pozdě? Myslí mi proběhla Alicina vize - jak se na mě dívají Beliny krvavě rudé oči. Byla sice nevýrazná - ale neexistoval způsob, že by mě mohla nenávidět kvůli této budoucnosti. Nenávidět mě za to, že jsem jí to všechno způsobil. Že jsem jí ukradl život i duši. Nesmí být příliš pozdě.

"To nikdy neříkej." Zasyčel jsem.

Dívala se z okna a kousala se do rtů. Dlaně měla sevřené do pěstí a položené v klíně. Její dýchání se zpomalilo.

"Na co myslíš?" potřeboval jsem to vědět.

Potřásla hlavou, nepodívala se na mě. Něco se jí zalesklo na tváři, něco jako malá kapka vody.

Bolest. "Ty pláčeš?" Rozplakal jsem jí. Až tak moc jsem jí ublížil.

Setřela si slzy hřbetem ruky.

"Ne," odpověděla, ale hlas se jí zlomil.

Instinkty, ukryté někde hluboko uvnitř mě, mě donutily natáhnout se k ní - na tu krátkou chvíli jsem se cílil tak lidsky, jako ještě nikdy předtím. A potom jsem si uvědomil, že člověkem … nejsem. A tak jsem ruku stáhl zpět.

"Promiň." Řekl jsem lítostivě. Jak bych jen mohl vyjádřit, jak moc je mi to líto? Že lituju všech těch hloupých chyb, které jsem udělal. I svojí nikdy nekončící sobeckosti? Litoval jsem toho, že zrovna ona měla to neštěstí, že ve mně probudila tuhle první, tragickou lásku. Bylo mi líto i věcí, které jsem nemohl ovlivnit - toho, že jsem byl netvor, který měl ukončit její život.

Zhluboka jsem se nadechl - ignoroval jsem reakci svého těla na její vůni - a snažil jsem se vzpamatovat. Chtěl jsem změnit téma, myslet na něco jiného. Naštěstí, co se týkalo tohoto děvčete, moje zvědavost byla neukojitelná. Vždycky jsem se měl na co ptát.

"Pověz mi něco," řekl jsem.

"Ano?" v jejím hlase byly stále stopy slz.

"Co sis myslela dneska večer, těsně předtím, než jsem se objevil za rohem? Neporozuměl jsem tvému výrazu - nevypadala jsi ani moc vyděšeně, spíš jako když se na něco velmi silně soustředíš." V myšlenkách jsem si stále vybavoval její výraz a nutil jsem se zapomenout na to, přes čí oči jsem ten její nerozhodný výraz viděl.


10.kapitola (2.část)

20. prosince 2008 v 19:32 | Káťule |  Midnight sun

Dokázal bych jí zajistit tu nejlepší péči … Carlisle má známosti, mohl by jí zajistit nejlepší doktory a terapeuty. Možná by někdo mohl zkusit napravit to, co s ní nebylo v pořádku, cokoliv, kvůli čemu teď seděla s klidně bijícím srdcem vedle upíra. Zařízení, ve kterém by byla, bych navštěvoval tak často, jak bych jen mohl …

"Ty se zlobíš," vzdychla. "Neměla jsem nic říkat."

"Ne. Jsem rád, že vím, co si myslíš - i když to, co si myslíš, je šílené."

"Takže se zase pletu?" provokovala útočně.

"To jsem neměl na mysli. 'Na tom nezáleží'!" napodobil jsem jí jedovatě.

Zalapala po dechu. "Mám pravdu?"

"Záleží na tom?"

Zhluboka se nadechla, zatímco já jsem čekal na odpověď.

"Vlastně ne." Odmlčela se. "Ale jsem zvědavá." Řekla vyrovnaným hlasem.

Vlastně ne. Na tom nezáleží. Je jí to jedno. Věděla, že nejsem člověk. Že jsem netvor a bylo jí to jedno.

Navzdory svým obavám o její duševní zdraví jsem začal cítit naději. Snažil jsem se jí potlačit.

"Na co jsi zvědavá?" zeptal jsem se jí odevzdaně. Mezi námi již nebyla tajemství, jen nepodstatné detaily.

"Kolik je ti let?"

"Sedmnáct," odpověděl jsem automaticky.

"A jak dlouho je ti sedmnáct?"

Snažil jsem se nepousmát nad jejím snažením. "Už nějakou dobu," připustil jsem.

"Dobře." Řekla nadšeně. Usmála se, měla radost, že jsem k ní upřímný. Když jsem se na ní pozorně podíval, stále pochybujíc o jejím duševním zdraví, usmála se ještě víc. Zamračil jsem se.

"Nesměj se - ale jak to, že můžeš vycházet ve dne?"

Rozesmál jsem se, i když mě žádala, abych to nedělal. Její výzkum jí očividně nepřinesl žádné užitečné odpovědi.

"Mýtus."

"Slunce tě nespálí?"

"Mýtus."

"Spíš v rakvi?"

"Mýtus."

Spánek nebyl součástí mojí existence už velmi dlouho - pokud nepočítáme ty poslední noci, kdy jsem sledoval Bellu a její sny …

"Nemůžu spát." Zamumlal jsem, doplnil svojí odpověď.

Na chvíli mlčela.

"Vůbec?" zeptala se.

"Nikdy." Zašeptal jsem.

Díval jsem se jí do hlubokých očí ukrytých za hustými řasami a hrozně jsem si přál, abych mohl spát. Ne proto, aby mi uběhl čas, ani proto, abych unikl nudě, ale proto, že jsem si přál snít. Možná, že kdybych to dokázal, kdybych dokázal snít, potom bychom mohli být spolu ve světě snů. Snila o mně. Já jsem si přál snít o ní.

Ona se na mě dívala s udiveným výrazem. Musel jsem se od ní odvrátit.

Nemohl jsem o ní snít. A ona by neměla snít o mně.

"Ještě jsi mi nepoložila tu nejdůležitější otázku." Můj hlas byl teď tišší a tvrdší než kdykoliv předtím. Musel jsem jí donutit, aby konečně porozuměla. Jednou si musí uvědomit, co právě dělá. Musí být donucena k tomu, aby viděla, že na tom záleží, víc než na čemkoliv jiném. Včetně toho jak moc jí miluju.

"Která to je?" překvapeně se zeptala.

Už jen kvůli tomu, co jsem se chystal vyslovit, jsem ještě přitvrdil na svém tónu. "Nezajímá tě, co jím?"

"Aha," zamumlala. "Tohle." Nedokázal jsem rozluštit, co tím myslela.

"Ano, tohle. Nechceš vědět, jestli piju krev?"

Nad touto otázkou se zarazila. Konečně začínala chápat.

"No, Jacob o tom něco říkal."

"Co Jacob říkal?"

"Říkal, že vy… nelovíte lidi. Říkal, že vaše rodina by neměla být nebezpečná, protože lovíte jenom zvířata."

"Říkal, že nejsme nebezpeční?" zopakoval jsem skepticky.

"Ne přesně," přiznala. "Říkal, že byste neměli být nebezpeční. Ale Quileuté vás přesto nechtějí na své půdě, prý co kdyby."

Díval jsem se na cestu, přičemž moje myšlenky byly jen beznadějná spleť čehosi neurčitého a hrdlo mě pálilo důvěrně známou žízní.

"Tak co, měl pravdu?" zeptala se tak klidně, jako kdybychom probírali počasí. "O tom, že nelovíte lidi?"

"Quileuté mají dlouhou paměť," zašeptal jsem.

Přemýšlivě přikývla.

"Ale nenech se tím ukolébat," varoval jsem jí. "Dělají dobře, že si od nás udržují odstup. Pořád jsme nebezpeční."

"Nerozumím."

Ne, opravdu nerozuměla. Ale jak jí přinutit porozumět?

"Snažíme se," vysvětloval jsem pomalu. "Jsme obvykle velmi dobří v tom, co děláme. Někdy se dopouštíme chyb. Já jsem například udělal chybu, když jsem si dovolil být s tebou o samotě."

Její vůně se stále velmi silně linula autem. Začínal jsem si na ní zvykat, téměř jsem jí ignoroval, ale nedalo se zapřít, že moje tělo stále toužilo po tom, po čem by nemělo. V ústech jsem stále cítil jed.

"To je chyba?" zeptala se mě zlomeným, smutným hlasem. Ten tón mě úplně odzbrojil. Chtěla být se mnou - navzdory všemu chtěla být se mnou.

Opět ve mně začala narůstat naděje, ale potlačil jsem jí.

"Velmi nebezpečná," zamumlal jsem po pravdě, ale tak hrozně jsem si přál, aby na pravdě nezáleželo.

Chvíli nereagovala. Její dýchání bylo jiné - zvláštně se zasekávalo, ale nezdálo se, že by to bylo strachy.

"Pověz mi víc," řekla po chvíli, její hlas byl stále zabarvený smutkem.

Důkladně jsem si jí prohlédl.


10.kapitola (1.část)

20. prosince 2008 v 19:31 | Káťule |  Midnight sun
10.kapitola - Teorie

"Můžu položit jen jednu další otázku?" poprosila mě místo toho, aby mi řekla svojí teorii.

Byl jsem napnutý, očekával jsem nejhorší. Ale i tak jsem chtěl prodloužit tuhle chvíli. Ten moment, že Bella sedí vedle mě, naprosto dobrovolně. Alespoň o pár sekund. Nad tou myšlenkou jsem si povzdychl a nakonec jí odpověděl. "Jednu."

"No…," na chvíli zaváhala, jako kdyby se rozhodovala, kterou z připravených otázek si vybere.

"Říkal jsi, žes věděl, že jsem nešla do knihkupectví a vyrazila jsem na jih. Tak by mě zajímalo, jak jsi to poznal."

Přes přední sklo jsem se zadíval na krajinu. Zase ten druh otázky, který pro ni dohromady nic neznamená, ale pro mě až příliš.

"Myslela jsem, že veškerá vyhýbavost jde stranou," zkritizovala mě zklamaně.

Jak ironické. Dokázala být nesmírně vyhýbavá, i když se o to nesnažila.

No tak dobře, chtěla, abych byl upřímný. I když naše konverzace nesměřovala k ničemu dobrému.

"Tak dobře," řekl jsem. "Šel jsem za tvou vůní."

Chtěl jsem se na ní podívat, ale bál jsem se, co vyčtu z její tváře. Namísto toho jsem naslouchal tomu, jak se její dech zrychlil a po chvíli se opět zklidnil. Její hlas byl vyrovnanější, než bych čekal.

"A pak jsi nezodpověděl mou první otázku…" řekla.

Zamračeně jsem se na ní podíval. Taky se mračila.

"Kterou?"

"Jak to funguje - to čtení v mysli?" zeptala se, vytahujíc na světlo otázku z restaurace. "Můžeš číst v mysli kohokoliv, kdekoliv? Jak to děláš? Můžou i ostatní z tvé rodiny…?" Ztichla, zčervenala.

"To je víc než jedna," odvětil jsem.

Beze slova se na mě podívala, vyčkávala.

A proč bych jí to vlastně neřekl? Stejně už většinu uhodla, tohle bylo pro mě alespoň jednodušší než téma, ke kterému jsme směřovali.

"Ne, to umím jenom já. A nedokážu slyšet kohokoli kdekoli. Musím být dost blízko. Čím líp 'hlas' toho dotyčného znám, tím dál ho mohu slyšet. Ale přesto to není víc než pár kilometrů," Snažil jsem se jí to srozumitelně vysvětlit. Musel jsem uvést příklad. "Je to trochu jako být ve velké hale plné lidí, kde všichni mluví najednou. Je to jenom šum - bzukot hlasů na pozadí. Dokud se nesoustředím na jeden hlas; pak je to, co si ten člověk myslí, zřetelné. Většinou to ale vypínám - ono to může dost rozptylovat. A pak je taky snadnější působit normálně," zašklebil jsem se. "Aby se mi nestalo, že nedopatřením odpovídám na něčí myšlenky, a ne na slova."

"A čím to je, že mě slyšet nemůžeš?" vyzvídala.

Znova jsem jí řekl pravdu a uvedl další příklad.

"Nevím," zamumlal jsem. "Jediná odpověď, která mě napadá, je ta, že tvoje mysl asi nefunguje stejným způsobem jako mysl všech ostatních. Jako kdyby tvoje myšlenky byly na dlouhých vlnách a já chytal jen ty krátké."

V tu chvíli jsem si uvědomil, že tenhle příklad se jí líbit nebude. Nad její očekávanou reakcí jsem se široce usmál. Opět mě nezklamala.

"Moje mysl nefunguje správně?" zlostně zvýšila hlas. "Jsem divná?"

Ach, zase ta ironie.

"Já slyším v duchu hlasy, a ty máš starosti, jestli nejsi divná," zasmál jsem se. Všechny podrobnosti chápala a rozuměla jim, ale když mělo přijít na něco většího, nedocházelo jí to. Ona měla vždy opačné instinkty …

Bella si kousala rty, až se jí na čele objevila vráska.

"Neboj, to je jenom teorie…" Ale ještě tu stále byla ta nejdůležitější teorie, kterou jsme museli probrat. Chtěl jsem to už mít za sebou. S každou další sekundou jsem cítil, že odkládáme nevyhnutelné.

"Což nás přivádí zpátky k tobě." Zmítal jsem se mezi snahou zjistit, o co jde, a mezi neochotou to zjistit.

Povzdechla si a skousla si ret tak silně, že jsem se lekl, aby si neublížila. Znepokojeně se mi podívala do očí.

"Nejde veškerá vyhýbavost stranou?" připomněl jsem jí tiše.

Sklopila pohled, zdálo se, že bojuje s něčím ve svém nitru. Náhle ztuhla a vytřeštila oči. Poprvé jsem na její tváři spatřil strach.

"Panebože!" zalapala po dechu.

Zpanikařil jsem. Co viděla? Jak jsem jí vyděsil?

Potom zakřičela. "Zpomal!"

"Co se děje?" vyděsil jsem se. Nerozuměl jsem té hrůze na její tváři.

"Jedeš stošedesátkou!" pořád křičela. Na chvíli se podívala z okna, ale potom rychle odvrátila pohled.

Taková drobnost, jako větší rychlost, jí přinutila vystrašeně křičet?

Obrátil jsem oči v sloup. "Klídek, Bello."

"Chceš nás zabít?" zeptala se napjatým hlasem.

"Nikam nenarazíme," slíbil jsem jí.

Ostře se nadechla a potom, o trochu klidně, promluvila. "Proč tolik spěcháš?"

"Vždycky jezdím takhle."

Podíval jsem se na ni, pobavený jejím šokovaným výrazem.

"Dívej se na silnici!" opět zakřičela.

"Nikdy jsem neměl nehodu, Bello - dokonce jsem nikdy ani nedostal pokutu," zakřenil jsem se a zaťukal si na čelo. Zdálo se mi hrozně komické s ní vtipkovat o něčem tak tajemném. "Vestavěný detektor radarů."

"Moc vtipné," poznamenala sarkasticky. "Charlie je policajt, vzpomínáš? Vychoval mě tak, abych dodržovala dopravní předpisy. Navíc, když z toho Volva uděláš preclík o kmen nějakého stromu, sám pravděpodobně prostě jen tak odkráčíš."

"Pravděpodobně," souhlasil jsem s ní a krátce a tvrdě jsem se zasmál bez náznaku humoru. Ano, při dopravní nehodě bychom obstáli naprosto rozdílně. Bála se oprávněně, i když já jsem byl v řízení velice dobrý …. "Ale ty ne."

S povzdechem jsem zpomalil. "Spokojená?"

Podívala se na tachometr. "Skoro."

Ještě stále to pro ni bylo příliš rychlé? "Nesnáším pomalou jízdu," zamumlal jsem a ještě trochu jsem zpomalil.

"Tohle je pomalé?" zeptala se.

"Dost poznámek o mém řízení," odsekl jsem netrpělivě. Pokolikáté se vyhnula mojí otázce? Potřetí? Počtvrté? Byly její teorie tak strašné? Potřeboval jsem to vědět - okamžitě. "Pořád čekám na tvou nejnovější teorii."

Opět si rozčilením začala hryzat rty.

Snažil jsem se ovládat svojí netrpělivost a ztlumil jsem hlas. Nechtěl jsem jí znervóznit.

"Nebudu se smát," slíbil jsem jí tiše a přál jsem si, aby se jí nechtělo mluvit jen kvůli tomu, že se bude cítit trapně.

"Víc se bojím, že se na mě budeš zlobit." Zašeptala
.
Přinutil jsem se nechat svůj hlas stále stejně klidný. "Je to tak zlé?"

"Dost, jo."

Sklopila oči, nedívala se na mě. Vteřiny ubíhaly.

"Tak do toho." Povzbudil jsem jí.

Její hlas byl velmi tichý. "Nevím, jak začít," přiznala.

"Tak začni od začátku…" připomněl jsem jí její vlastní slova z restaurace. … "Říkala jsi, že jsi na to nepřišla úplně sama."

"Ne." Souhlasila a opět ztichla.

Přemýšlel jsem nad tím, co jí mohlo k její teorii inspirovat. "Co tě nastartovalo - knížka? Film?"

Měl jsem si projít její sbírku knih, když nebyla doma. Neměl jsem ani potuchy, jestli se mezi jejími knihami nenacházel nějaký Bram Stoker nebo Anne Riceová.

"Ne - bylo to v sobotu, na pláži."

Tak tohle jsem nečekal. Drby o naší rodině neobsahovaly nikdy nic příliš divného, ani nic příliš konkrétního. Byl tu nějaký drb, o kterém jsem nevěděl? Bella se na mě podívala a uviděla překvapení, které se mi zračilo na tváři.

"Narazila jsem na starého rodinného přítele - Jacoba Blacka," pokračovala. "Jeho táta a Charlie jsou kamarádi už od mého dětství."

Jacob Black - to jméno jsem neznal, ale i tak mi něco připomínalo … něco velmi dávného, velmi, velmi dávného… Díval jsem se z okna a procházel svoje vzpomínky, abych našel souvislosti.

"Jeho táta je jedním z quileutských starších."

Jacob Black. Ephraim Black. Nepochybně je to jeho potomek.

To bylo skutečně zlé.

Věděla pravdu.

Moje mysl se soustředila na to, co se teď bude dít. Zatímco jsem řídil, moje tělo ztuhlo ve strašném utrpení - byl jsem úplně nehybný, až na automatické pohyby, kterými jsem řídil auto.

Věděla pravdu.

Ale … jestli jí zjistila už v sobotu …. Tak potom jí věděla celý večer … a přesto…

"Šli jsme se projít," pokračovala. "A on mi vyprávěl nějaké staré legendy - myslím, že se mě snažil postrašit. Vyprávěl mi jednu…"

Krátce se odmlčela, ale já už jsem nepochyboval. Věděl jsem, co se mi chystá říct. Už zůstávala jen jedna záhada - proč tu teď se mnou seděla.

"Pokračuj," řekl jsem.

"O upírech." Ta slova vyslovila šeptem.

"A okamžitě jsi pomyslela na mě?" Zeptal jsem se.

"Ne. On… zmiňoval tvou rodinu."

Jak ironické, že právě Ephramův potomek porušil dohodu, na které si tak moc zakládal. Vnuk, pravděpodobně pravnuk. Kolik let uběhlo? Sedmdesát?

Měl jsem se uvědomit, že ti starci, kteří těm legendám věřili, nebudou skutečným nebezpečím. Samozřejmě, byla to mladší generace, ti, kteří na to byli upozorněni, ale zdálo se jim to naprosto směšné, kteří představovali nebezpečí odhalení.

Předpokládám, že to znamenalo, že teď můžeme vyvraždit celý kmen žijící na pobřeží. Ephraim a jeho parta ochránců již byli dávno mrtví …

"Podle něj je to jenom hloupá pověra," řekla náhle Bella, její hlas zněl horlivě. "Nečekal, že tomu budu věřit."

Okrajově jsem jí sledoval, znepokojeně si tiskla ruce.

"Byla to moje chyba, přinutila jsem ho, aby mi to řekl." Celá se shrbila, jako kdyby se za něco styděla.

"Proč?" Teď už pro mě nebylo těžké udržet klidný hlas. Nejhorší už mám za sebou. Když mluvíme o detailech mého odhalení, alespoň se pozornost nesoustředí na jeho následky.

"Lauren měla nějakou poznámku na tvou adresu - snažila se mě vyprovokovat." Nad tou vzpomínkou se zakřenila. Byl jsem vyvedený z míry, přemýšlel jsem, jak mohlo Bellu vyprovokovat to, že někdo mluvil o mně…. "A nějaký starší kluk z kmene odpověděl, že tvoje rodina do rezervace nejezdí, jenomže to znělo, jako kdyby to myslel nějak jinak. Tak jsem vzala Jacoba stranou a vytáhla jsem to z něj."

Když to říkala, sklonila hlavu. Vypadala … provinile.

Odvrátil jsem se od ní a rozesmál se. Ona se cítila provinile? Co udělala?

"Jak jsi to z něj vytáhla?" zeptal jsem se.

"Snažila jsem se flirtovat - fungovalo to líp, než bych čekala." V jejím hlase jsem slyšel nevěřícný podtón jako by stále nemohla pochopit, že by něco takového bylo možné.

Představil jsem si to - zvažoval jsem, jak přitahovala celé mužské pohlaví bez toho, aby si to vůbec uvědomovala - jak neskutečná musela být, když se snažila. Náhle jsem litoval chlapce, na kterém si vyzkoušela svojí obrovskou sílu.

"To bych rád viděl." Temně jsem se zachechtal. Přál jsem si vidět reakci toho chlapce, být svědkem toho, jak ho to vzalo. "A tys mě obvinila, že lidi omamuju - chudák Jacob Black."

"Co jsi dělala pak?" zeptal jsem se po chvilce. Byl čas vrátit se ke strašidelným příběhům.

"Hledala jsem na internetu."

Jak jinak. "A to tě přesvědčilo?"

"Ne. Nic se nehodilo. Většinou to byly hlouposti. A pak…" odmlčela se, slyšel jsem, jak zatnula zuby.

"Co?" zeptal jsem se. Na co přišla? Co pro ni dávalo smysl?

Krátce zaváhala a potom zašeptala: "Došla jsem k názoru, že na tom nezáleží."

Všechny moje myšlenky na malou chvíli ztuhly hrůzou, ale najednou mi vše dávalo dokonalý smysl. Proto dnes poslala svoje kamarádky pryč, místo toho aby odjela s nimi. Proto si sedla se mnou sedla do auta, místo toho, aby utíkala pryč a volala o pomoc …

Její reakce byly vždy opačné - vždy úplně nesprávné. Přitahovala nebezpečí a vítala ho s otevřenou náručí.

"Že na tom nezáleží?" pronesl jsem skrz zatnuté zuby. Začal jsem cítit hněv. Jak jsem mohl ochránit někoho, kdo … byl rozhodnutý zůstat nechráněný?

"Ne," řekla hlasem, který zněl neuvěřitelně něžně. "Nezáleží mi na tom, co jsi."

Byla neuvěřitelná.

"Nevadí ti, jestli jsem monstrum? Jestli nejsem člověk?"

"Ne."

Začal jsem přemýšlet nad tím, jestli byla duševně zdravá.


9.kapitola (4.část)

20. prosince 2008 v 19:30 | Káťule |  Midnight sun

Tak proto ten jemný úsměv, který jsem postřehl na její tváři, když jsme vystupovali z auta. Byla opravdu dobrá, tohohle si na mě ještě nikdo nevšiml. Samozřejmě, kromě Carlislea, když jsem odpovídal na jeho myšlenky. Poznal to ještě dříve než já …

Ta otázka nebyla až tak hrozná. Když už bylo jasné, že ví, že se mnou cosi není v pořádku, nebylo to tak hrozné, jako to mohlo být. Nakonec čtení myšlenek nebyla klasická vlastnost upírů. Souhlasil jsem s její hypotézou.

"Až na jednu výjimku," opravil jsem ji, "hypoteticky."

Snažila se neusmívat, přestože jí moje upřímnost potěšila. "Dobře, tak tedy až na jednu výjimku. Jak to funguje? Kam až může zajít? Jak by… ten dotyčný… dokázal najít někoho jiného v přesně správnou dobu? Jak by poznal, že je ta osoba v nesnázích?"

"Hypoteticky?"

"Jasně." Trochu jí cukaly rty, zatímco v hnědých očích jí hořela nedočkavost.

"No," zaváhal jsem. "Kdyby… ten dotyčný…"

"Říkejme mu Joe," navrhla.

Musel jsem se usmát jejímu nadšení. Opravdu si myslela, že pravda bude příjemná? Kdyby moje tajemství taková byla, proč bych je před ní skrýval?

"Tak tedy Joe." Souhlasil jsem. " Kdyby Joe předtím dával lepší pozor, tak by to načasování nemuselo být tak přesné." Zavrtěl jsem hlavou, snažil se zapudit myšlenku, že jsem přišel téměř pozdě. Jenom ty se dokážeš dostat do potíží v tak malém městě. Ty bys vyčerpala zdejší statistiky zločinnosti na deset let dopředu, víš."

Zvedla koutky úst a potom je našpulila. "Mluvili jsme o hypotetickém případu."

Zasmál jsem se jejímu rozčilení.

Její rty, její kůže … Vypadaly tak hebce. Chtěl jsem se jich dotknout. Chtěl jsem jí špičkou prstu zvednout koutek úst do krásného úsměvu. Ale bylo to tak nereálné, tak nemožné. Moje kůže by ji odpuzovala.

"Ano, mluvili," řekl jsem, protože jsem se chtěl vrátit k rozhovoru dříve, než bych byl ještě více deprimovaný. "Budeme ti říkat Jane?"

Naklonila se ke mně a všechen její humor a rozčílení ji z jejích nádherných očí náhle zmizelo.

"Jak jsi to věděl?" zeptala se mě tichým, naléhavým tónem.

Měl bych jí říct pravdu? A jestli ano, jak velkou část pravdy?

Chtěl jsem jí to říct. Chtěl jsem si zasloužit tu důvěru, která se stále ještě odrážela z jejího výrazu.

"Můžeš mi věřit, to víš," zašeptala a natáhla ruku, jako by se chtěla dotknout mých rukou, které jsem měl položené před sebou na stole.

Rychle jsem je odtáhl, nemohl jsem snést pomyšlení, na to, jak by asi reagovala na moji mrazivou a tvrdou pokožku. Ruka jí klesla.

Věděl jsem, že co se týče udržení mého tajemství, že jí můžu důvěřovat - byla spolehlivá a dobrá až do morku kostí. Ale nevěřil jsem tomu, že nebyla vyděšená. Měla by být. Pravda byla hrozná.

"Nevím, jestli mám jinou možnost," zašeptal jsem. Pamatuju si, že jsem si z ní jednou dělal srandu, že je mimořádně nevšímavá. Kdybych se tenkrát podíval blíže, zjistil bych, že jsem ji urazil. Tak dobře, tohle jsem mohl spravit. "Mýlil jsem se - jsi mnohem všímavější, než jsem si o tobě myslel." A i když si to teď neuvědomovala, myslel jsem si toho o ní už dost. Nic jí neušlo.

"Měla jsem dojem, že ty se nikdy nemýlíš." Usmívala se, dobírala si mě.

"To bývalo." Normálně jsem věděl, co dělám. Obvykle jsem si byl úplně jistý, co mám dělat. Ale teď ze všeho zůstal jen zmatek a chaos.

Ale neměnil bych. Nechtěl jsem život, který dává smysl. Ne pokud zmatek znamenalo být s Bellou.

"Mýlil jsem se v tobě ještě v jedné věci," pokračoval jsem s vysvětlením. "Ty nejsi magnet na nehody - to není dost široká klasifikace. Ty jsi magnet na potíže. Jestli je něco nebezpečného v dosahu patnácti kilometrů, nevyhnutelně si tě to najde." Proč ona? Co udělala, že si tohle zasloužila?

Belina tvář byla vážná. "A ty sám se do té kategorie řadíš taky?"

Bylo velmi důležité, abych jí na tuto otázku odpověděl pravdivě. "Nesporně."

Oči se jí zúžily - ale ne podezřením, ale soustředěním. Potom natáhla ruce nad stůl. Trochu jsem se odtáhl, ale nebrala to na vědomí, byla odhodlaná se mě dotknout. Zadržel jsem dech. Tentokrát ne kvůli její vůni, ale kvůli náhlému napjetí, které jsem cítil. Byl to strach. Moje kůže jí bude odporná. Uteče.

Jemně přejela konečky prstů po hřbetu mojí ruky. V životě jsem necítil nic takového, takový žár z jejího teplého a jemného dotyku. Bylo to dokonalé.

Tedy bylo by, kdybych nebral na vědomí svůj strach. Bez dechu jsem sledoval její tvář, když se dotkla mojí ledové, tvrdé kůže.

Pousmála se.

"Díky." Její hlas byl vroucí vděčností. "Teď je to podruhé."

Její jemné prsty stále ležely na mojí ruce, jako kdyby se jí ten dotyk líbil.

Odpověděl jsem tak lhostejně, jak jsem jenom mohl. "Napotřetí to nebudeme zkoušet, platí?"

Zamračila se, ale přikývla.

Vyprostil jsem ruku. I když byl její dotek naprosto úžasný, nechtěl jsem pokoušet osud tím, že by se nakonec s odporem odvrátila. Ruce jsem si schoval pod stůl.

Četl jsem v jejích očích, i když její mysl zůstávala tichá, v jejích očích jsem viděl údiv i důvěru. V té chvíli jsem si uvědomil, že chci odpovědět na její otázky. Ne proto, že bych jí to dlužil. Ale proto, že jsem chtěl, aby mi důvěřovala.

Chtěl jsem, aby mě poznala.

"Jel jsem za tebou do Port Angeles," slova se ze mě řinuly tak rychle, že jsem neměl ani čas nad nimi přemýšlet. Věděl jsem, že pravda může být nebezpečná, jaké je to riziko. Každou chvílí se její nepřirozené ticho může proměnit v hysterický křik. Ale naopak, vědomí toho, že je to možné, mě přinutilo mluvit ještě rychleji. "Nikdy dřív jsem se nesnažil udržet někoho konkrétního naživu a je to mnohem svízelnější, než bych si myslel. Ale to je asi tím, že jde o tebe. Jak se zdá, obyčejní lidé prožijí den, a nepotká je tolik katastrof."

Sledoval jsem ji a čekal.

Usmála se a její čokoládové oči se rozzářily.

Právě jsem jí přiznal, že jsem jí sledoval a ona se usmívala.

"Napadlo tě někdy, že jsem to měla mít spočítané už poprvé s tou dodávkou, a že jsi vlastně stál v cestě osudu?" zeptala se.

"To nebylo poprvé," řekl jsem a upřeně pozoroval ubrus na stole. Zahanbeně jsem se hrbil. Všechny překážky už padly a pravda se nezadržitelně a nebezpečně drala na povrch. "Tys to měla spočítané, když jsem se s tebou poprvé setkal."

Zlobilo mě, že je to pravda. Bylo to, jako kdyby byla na černé listině smrti kvůli jakémusi krutému a nespravedlivému osudu. Jako kdyby se ten osud, že všech sil snažil, aby zemřela. Osud jsem si představoval jako strašidelnou, závistivou a pomstychtivou ježibabu.

Chtěl jsem, aby za ní byl někdo zodpovědný, abych měl někoho, proti komu bych mohl bojovat. Něco, co bych mohl zničit, aby byla Bella v bezpečí.

Byla velice potichu, dech se jí zrychlil.

Podíval jsem se na ní s vědomím, že konečně uvidím strach, na který jsem tolik čekal. Právě jsem se přiznal, jak blízko jsem byl k tomu, abych jí zabil. Že jsem k tomu měl blíž, než tak dodávka, která byla jen několik centimetrů od toho, aby ji rozdrtila. Ale její tvář byla stále klidná, jen oči měla zúžené soustředěním.

"Ty si to pamatuješ?" Na to si musela pamatovat.

"Ano." Byla klidná. V očích jsem jí četl, že si na to vzpomíná. Věděla to. Věděla, že jsem ji tehdy chtěl zabít.

Jenže kde byl háček?

"A přesto sedíš tady," řekl jsem nevěřícně komentujíc tuto situaci.

"Ano, sedím tady… díky tobě." Odmlčela se. "Protože ty jsi nějak věděl, kde mě dneska hledat…?" naléhala zvědavě.

Bezmocně jsem se snažil odstranit bariéru, která blokovala její myšlenky. Zoufale jsem jí chtěl pochopit. Nedávalo mi to žádný smysl. Jak se mohla zajímat o něco jiného, když pravda ležela přímo před ní?

Zvědavě vyčkávala. Světla pokožka, která pro ni byla naprosto přirozená, mě hrozně přitahovala. Její večeře před ní ležela nedotknutá. Když jí řeknu příliš mnoho, bude potřebovat sílu, aby dokázala ovládnout zděšení.

Řeknu jí to. "Ty jez, já budu mluvit,"

Na chvíli o tom přemýšlela a potom si vložila do úst kousek těstovin tak rychle, že to bylo naprosto v rozporu s jejím klidným chováním. Dychtila po mé odpovědi více, než dávala najevo.

"Stopovat tě je těžší, než by mělo být. Obvykle někoho dokážu najít velmi snadno, jakmile jsem už předtím slyšel jeho mysl."

Pozorně jsem ji sledoval. Jedna věc bylo správně hádat, ale jiná věc byla, když se můj odhad potvrdil.

S rozšířenými očima mě sledovala. Cítil jsem, jak jsem zatnul zuby, očekával jsem její zděšení.

Ale ona jen zamrkala, hlasitě polkla, napíchla další těstovinu a vložila ji do úst. Chtěla, abych pokračoval.

"Dával jsem si bacha na Jessiku," pokračoval jsem pozorně promýšlejíc každé další slovo. "Ale nijak pozorně - jak jsem říkal, jenom ty se můžeš dostat do potíží v městečku, jako je Port Angeles -" Nemohl jsem odolat, abych to nedodal. Uvědomila si, že ostatní lidé nejsou tak často blízko smrti nebo si myslela, že je to normální? Ještě nikdy jsem nepoznal nikoho, kdo by byl takhle daleko od normálu. "A zpočátku jsem si nevšiml, žes vyrazila na vlastní pěst. Pak, když mi došlo, že už s nimi nejsi, jsem tě šel hledat do toho knihkupectví, které jsem viděl v její hlavě. Pochopil jsem, že jsi ani nešla dovnitř a že jsi šla na jih… a věděl jsem, že se budeš muset brzy otočit. Tak jsem na tebe prostě čekal, náhodně jsem prohledával mysli lidí na ulici - abych viděl, jestli si tě někdo nevšiml, abych poznal, kde jsi. Neměl jsem žádný důvod se znepokojovat… ale byl jsem podivně neklidný…" Když jsem si vzpomněl na ten panický strach, který jsem cítil, zrychlil se mi dech. Její vůně mě pálila v krku, ale byl jsem za to vděčný. Ta bolest znamenala, že je naživu. Pokud hořel oheň v mém nitru, byla v bezpečí.

"Začal jsem objíždět v kruzích a pořád jsem… poslouchal." Doufal jsem, že jí to dává nějaký smysl. Musela z toho být zmatená. "Nakonec začalo zapadat slunce, a to už jsem chtěl vystoupit a sledovat tě pěšky. A pak -"

V tu chvíli se mi to vše vrátilo zpět, jak kdybych byl zpět na tom místě - cítil jsem stejnou vražednou zuřivost, kvůli které jsem ztuhl na místě.

Chtěl jsem ho zabít. Potřeboval jsem, aby byl mrtvý. Soustředěním jsem zatnul čelist, musel jsem zůstat sedět. Bella mě stále potřebovala. A to bylo to nejdůležitější.

"Pak co?" zašeptala. Tmavé oči se jí rozšířily.

"Slyšel jsem je, co si myslí," procedil jsem skrz zuby, téměř ty slova zavrčel. Nedokázal jsem se ovládnout. "Spatřil jsem v jeho mysli tvůj obličej."

Musel jsem se hodně přemáhat, abych odolával touze ho zabít. Stále jsem věděl, kde ho najdu. Jeho černé myšlenky mě táhly přímo k němu …

Zakryl jsem si loktem tvář, přestože jsem věděl, že teď vypadám jako netvor, jako lovec a jako vrah. Když jsem zavřel oči, představil jsem si ji, abych se dokázal ovládnout. Soustředil jsem se jenom na její tvář. Stavbu jejího obličeje, její světlou kůži, jemnou jako hedvábí, velmi lehce zranitelnou. Pro tenhle svět byla příliš křehká. Potřebovala ochránce. A teď, jakousi zvrácenou hrou osudu, jsem byl já ten, který jí měl chránit.

Snažil jsem se jí vysvětlit mojí reakci, snažil jsem se, aby ji pochopila.

"Bylo to velmi… těžké - nedokážeš si představit, jak těžké - prostě tě jenom odvézt pryč, a nechat je… naživu," zašeptal jsem. "Mohl jsem tě nechat jet s Jessikou a Angelou, ale bál jsem se, že když mě necháš samotného, pojedu je hledat,"

Podruhé jsem se dnes přiznal k úmyslu spáchat vraždu. Tahle by se ale dala omluvit.

Byla potichu, zatímco já jsem se snažil ovládnout. Slyšel jsem tep jejího srdce. Byl nepravidelný, ale po čase se dostal do pravidelného rytmu. Stejně tak její dech.

Byl jsem tak blízko ke ztrátě kontroly. Musím jí odvést domů dříve než …
A potom co, zabiju ho? Opět ze sebe udělám vraha, i když mi teď už důvěřuje? Je tu nějaký způsob, který by mě mohl zastavit?

Slíbila mi, že mi prozradí svoji teorii, až budeme sami. Chtěl jsem ji slyšet? Zoufale. Ale nebude cena za moji zvědavost vyšší, než by byla, kdybych se to nikdy nedozvěděl?

Ať je to jak chce, dnes už jsem jí řekl pravdy dost.

Znovu jsem se na ní podíval. Byla bledší než obvykle, ale působila vyrovnaně.

"Jsi připravená jet domů?" zeptal jsem se.

"Jsem připravená odjet," odpověděla, opatrně zvažovala slova, jako kdyby obyčejné "ano" nedokázalo přesně vyjádřit, co chce říct.

frustrující.

Servírka se vrátila. Slyšela Bellu, když stála na druhém konci pultu a přemýšlela, jak se mi ještě vnutit. Nad některými jejími nápady jsem měl nutkavý pocit zakroutit hlavou a obrátit oči v sloup.

"Jak jste na tom?" zeptala se mě.

"Můžete nám donést účet, děkuji." Řekl jsem jí, nespouštěl jsem přitom oči z Belly.

Servírčin dech se zrychlil, protože byla - abych použil Belly výraz - oslněná mým hlasem.

Když jsem slyšel svůj hlas v této bezvýznamné lidské hlavě, uvědomil jsem si, proč je přitahuju, místo aby cítili strach.

Bylo to kvůli Belle. Tak moc jsem se snažil, abych pro ni nebyl nebezpeční, že jsem teď působil méně nebezpečně, abych působil jako člověk, skutečně jsem vyměkl. Ostatní lidé teď viděli jenom krásu, ne tu hrozbu, kterou jsem měl dokonale pod kontrolou.

"S-samozřejmě," zakoktala. "Tady máte."

Podala mi desky s účtem a myslela přitom na lísteček, který vložila do desek spolu s účtem. Lísteček s jejím jménem a telefonním číslem.

Ano, bylo to dost vtipné.

Peníze už jsem měl připravené. Položil jsem je do desek a spolu s jejím lístečkem jsem jí je podal zpět. Nechtěl jsem, aby ztrácela čas čekáním na telefon, který stejně nikdy nezazvoní.

"Drobné si nechte." Řekl jsem jí. Doufal jsem, že výše spropitného zmírní její zklamání z odmítnutí.

Postavil jsem se a Bella taky. Chtěl jsem jí pomoct, ale pak mě napadlo, že na jeden den jsem pokoušel štěstí až moc. Poděkoval jsem servírce, aniž bych z Belly spustil oči. Zdálo se, že jí, stejně jako mě, něco pobavilo.

Vyšli jsme ven, šel jsem tak blízko ní, jak jsem si to jen mohl dovolit. Dost blízko na to, abych cítil horko, které sálalo z jejího těla. Bylo to téměř jako dotyk. Když jsem jí přidržoval dveře, tiše vzdychla a já si marně lámal hlavu nad tím, proč je najednou tak smutná. Zadíval jsem se jí do očí, chtěl jsem se jí na to zeptat, ale ona je náhle rozpačitě sklopila. Moje zvědavost se ještě prohloubila, ale kvůli její reakci jsem se zdráhal se jí na to zeptat. Ticho mezi námi pokračovalo i v okamžiku, kdy jsem za ní zavřel dveře u spolujezdce a nastoupil do auta.

Zapnul jsem topení, teplé počasí se chýlilo ke konci. Myslel jsem na to, že chlad v autě pro ni musí být nepříjemný. Více se zachumlala do mé bundy s jemným úsměvem na rtech.

Odkládal jsem náš rozhovor až do té doby, kdy jsme světla města nechali za námi. Takto jsem se s ní cítil víc o samotě.

Dělám správnou věc? Teď, když jsem se soustředil jen na ni, se mi auto zdálo příliš malé. Její vůně cirkulovala spolu s topením a nabírala na síle. Rostla až do takových rozměrů, že se zdálo, že je s námi v autě ještě další bytost. A ta bytost se dožadovala pozornosti.

A i ji dostala, téměř jsem hořel. A ten oheň sem přivítal. Tak nějak zvláštně se mi líbil. Prozradil jsem dnes o sobě už dost - víc, než jsem předpokládal. Ale ona tu stále byla, stále seděla, dobrovolně, hned vedle mě. Něco jsem jí za to dlužil. Oběť. A ten oheň by mohl být prostředkem ke splnění této role.

Teď už jen se toho držet, jen hořet, nic víc. Ale jed mi naplnil ústa a svaly se mi napnuly v očekávání, jako bych teď lovil…

Tyhle myšlenky musím vypudit z hlavy. A přesně jsem věděl, co odvede moji pozornost.

"Teď," řekl jsem a strach z její odpovědi zmírňoval oheň v mém hrdle, "je řada na tobě."