Bude to, jako kdybych nikdy neexistoval...

3.kapitola (2.část)

20. prosince 2008 v 19:12 | Káťule |  Midnight sun

Vím, že jsem byl v centru krizové situace. Kolik toho viděla? Viděl mě ještě někdo, jak rychle jsem se objevil po jejím boku a potom žongloval s dodávkou a snažil se, z pod ní, vytáhnout její tělo. Tyto otázky by měly být moje největší starost.
Ale byl jsem příliš znepokojený, abych se teď zabýval hrozbou odhalení. Příliš jsem zpanikařil, když jsem si uvědomil, že jsem ji mohl zranit, když jsem se jí snažil zachránit. Příliš vystrašený, co se stane, až se nadechnu a ucítím její vůni. Příliš si vědomý tepla jejího jemného těla přitisknutého k mému - i přes dvě vrstvy větrovek jsem cítil tu horkost.
První strach byl ale ten největší. Když se okolo nás strhnul povyk, odtáhnul jsem se od ní, abych prozkoumal její tvář, abych se ujistil, že je při vědomí - intenzivně doufajíc, že nikde nekrvácí.
Oči měla zeširoka otevřené a šokovaně se na mě dívala.
"Bello?" Zeptal jsem se … " Jsi v pořádku?"
"Jsem v pohodě." Automaticky odpověděla omráčeným hlasem.
Když jsem uslyšel její hlas, zavalila mě náhlá únava, až to bolelo. Nadechnul jsem se skrz ústa a nevšímal si ohně v mém krku. Skoro jsem ho přivítal.
Snažila se posadit, ale já jsem nebyl ještě připravený ji pustit. Cítil jsem se tak nějak ….. jistěji? Lépe určitě, když jsem jí měl takhle blízko.
"Buď opatrná," varoval jsem ji. "Myslím, že ses pořádně praštila do hlavy."
Necítil jsem žádnou krev - naštěstí - ale to nevylučovalo riziko vnitřního zranění. Pocítil jsem neočekávanou tužbu dostat ji ke Carlisleovi a jeho rentgenu.
"Au," řekla překvapeně, když zjistila, že jsem měl pravdu.
"Myslel jsem si to." Ten pocit úlevy mi přišel zábavný.
" Jak ses…" řekla slabým hlasem a zamrkala očima, "Jak ses sem dostal tak rychle?"
Úleva se rychle vytratila a moje vtipná nálada zmizela. Viděla toho příliš moc…
Když jsem zjistil, že je v pořádku, okamžitě jsem se začal strachovat o moji rodinu.
"Stál jsem hned vedle tebe, Bello," Z mých zkušeností jsem věděl, že když hodně přesvědčivě lžu, většinou to vyvolá přesný opak.
Znovu se zkusila pohnout a teď už jsem jí to dovolil. Potřeboval jsem se nadechnout. Musel jsem se vzdálit od jejího žhavého těla, aby se to teplo náhodou nezkombinovalo s její vůni a nezaplavilo mě to úplně. Odtáhnul jsem se od ní, tak daleko, jak jsem jenom v omezeném prostoru mohl.
Podívala se na mě a já jsem její pohled opětoval. Jenom nezkušený lhář by odvrátil zrak jako první a to jsem já nebyl. Můj výraz byl takový jemný a nevinný. Jako kdybych ji zmátnul. A to bylo dobře.
Náhle nás obklopil dav lidí, hlavně studentů, kteří se tlačili jeden přes druhého, aby mohli vidět rozmlácená těla. Slyšel jsem je křičet, slyšel jsem změť jejich vystrašených myšlenek. Všechny jsem prošel, abych zjistil, jestli mě někdo nepodezřívá a potom jsem se otočil a soustředil jen na ni.
Nebyla nadšená celým tím zmatkem. Ohlížela se pořád dokola, stále omráčená a pokoušela se vstát.
Jemně jsem jí položil ruku na rameno, abych ji udržel na zemi.
"Ještě zůstaň v klidu." Zdála být se v pořádku, ale skutečně by měla hýbat hlavou? Opět jsem si přál, aby tu byl Carlisle. Moje roky teoretického studia medicíny byly nic oproti stoletím jeho praxe.
"Ale je mi zima," stěžovala si.
Téměř ji zmasakrovalo auto a udělalo z ní doživotního mrzáka a ona si stěžovala na chlad. Zachechtal jsem se nad tím dřív, než jsem si stačil připomenout, že tahle situace vůbec nebyla vtipná. Bella zamžourala a potom se soustředila na mojí tvář. "Tys byl tamhle."
Okamžitě mě přešel smích.
Podívala se směrem na Jih, i když tam nebylo vidět nic, kromě poničené dodávky. "Stál jsi vedle svého auta."
"Ne, nestál."
"Viděla jsem tě." Trvala na svém, její hlas byl jako hlas malého trucovitého dítěte. Vystrčila bradu.
"Bello, já jsem stál vedle tebe a stáhl jsem tě stranou."
Zahleděl jsem se jí hluboko do očí a snažil se jí přinutit, aby uvěřila mojí verzi příběhu - té jediné možné, racionální.
Zaťala čelist. "Ne."
Snažil jsem se uklidnit a nepanikařit. Aspoň kdyby se mi podařilo ji na chvíli utišit, abych mohl zničit důkazy a podkopat její příběh s tím, že se musela hodně praštit do hlavy.
Nemělo by být lehké umlčet toto tiché tajnůstkářské děvče? Kdyby mi tak důvěřovala, aspoň na chvíli …
"Prosím tě, Bello." Můj hlas byl prosebný, protože jsem opravdu chtěl, aby mi věřila. Strašně jsem to chtěl a netýkalo se to jenom této nehody. Hloupé přání. Co by to pro ni znamenalo kdyby věřila mě?
"Proč?" zeptala se, stále chtěla odpověď.
"Věř mi," prosil jsem ji.
"Slibuješ, že mi všechno později vysvětlíš?"
Naštvalo mě, že jsem jí musel opět lhát, i když jsem si tak moc přál, abych si mohl nějak zasloužit její důvěru. Takže když jsem jí odpověděl, znělo to dost ostře.
"Fajn."
"Fajn," odpověděla mi stejným tónem.
Když se kolem nás rozběhla záchranná akce - přicházeli rodiče s učiteli, sirény v pozadí - snažil jsem se ji ignorovat a ujasnit si svoje priority. Procházel jsem každou mysl na parkovišti, svědky i ty, kteří přišli pozdě, ale nenašel jsem nic, co by naznačovalo nebezpečí. Mnozí z nich byli překvapení, když mě viděli u Belly, ale všichni se shodli na tom - také tu nebylo jiné rozumné vysvětlení - že si mě jednoduše před tou nehodou nevšimli stát vedle ní.
Ona byla jediná, která neuznávala tohle jednoduché vysvětlení, ale ona samozřejmě bude považována za nejméně důvěryhodného svědka. Byla vystrašená, traumatizovaná a samozřejmě nesmím zapomínat na úder do hlavy. Možná je i v šoku. Nejspíš si všichni budou myslet, že je zmatená. Nikdo jí nebude věřit, když tu bylo tolik diváků …
Trhnul jsem sebou, poté co jsem uslyšel myšlenky Rosalie, Jaspera a Emmetta, kteří se přišli podívat na parkoviště. Dnes večer bude doma horko.
Musel jsem srovnat otisky mých rukou v plechu auta, ale byla příliš blízko. Musím počkat, dokud se k nám někdo nedostane a nevezme jí odsud.
Bylo strašné jen tak čekat - dívalo se na mě příliš očí - dokud od nás lidi neodtáhnou dodávku. Mohl jsem jim pomoct to urychlit, ale byl jsem už dost namočený v problémech a ještě ke všemu mě sledovaly její vnímavé oči. Nakonec ji od nás odtáhli dost daleko na to, aby se k nám dostali s nosítky.
Viděl jsem starou známou tvář.
"Ahoj, Edwarde," řekl Brett Warner. Také byl záchranář, znal jsem ho z nemocnice. Bylo obrovské štěstí - aspoň nějaké - že se k nám dostal jako první. V jeho myšlenkách jsem působil ostražitě a rozvážně. "Jsi v pořádku, chlapče?"
"V pořádku, Brette. Auto se mě ani nedotklo. Ale bojím se, že Bella má asi otřes mozku. Dost si narazila hlavu, když jsem jí srazil z cesty …"
Brett se otočil k Belle, která mě propichovala ostrým pohledem. Přesně jak jsem si myslel. Byla mučedník - dávala přednost utrpení v tichosti.
Ulevilo se mi, když se nepokoušela vyvrátit můj příběh.
Další záchranář chtěl zjistit, jestli jsem si neublížil a nezranil se, ale nebylo těžké mu to rozmluvit. Slíbil jsem, že mě v nemocnici prohlédne otec a tak si mě dál nevšímal. Hodně lidem stačil jen obyčejný slib. Hodně lidem, kromě ní. Zapadala aspoň do něčeho, co se týkalo obyčejných lidí?
Využil jsem momentu, kdy jí dávali na krk nákrčník - mimochodem její tvář se červenala hanbou - využil jsem tohoto momentu, abych patou vyhladil prohlubeň na dodávce. Jen moji sourozenci dokázali rozpoznat, co vlastně dělám a také jsem slyšel Emmettův slib, že spraví vše, co bych nestihl.
Byl jsem mu vděčný za pomoc ale ještě víc za to, že alespoň Emmett mi odpustil tenhle nebezpečný skutek. Byl jsem mnohem víc uvolněný, když jsem nasedal do sanitky na místo spolujezdce.
Náčelník policie, ale dorazil na místo ještě dřív, než Bellu stihli naložit do sanitky.
I když se jeho myšlenky prolínaly se slovy, zděšení a obavy byly slyšet z jeho mysli, téměř stejně jako z mysli každého v okolí. Přiběhl, neschopný slova, s narůstající úzkostí a pocitem viny. Všechno z něj ale spadlo, když viděl svoji jedinou dceru na nosítkách.
Obavy z něho sice spadly, ale u mě se stávaly silnější a silnější. Alice nepřeháněla, když mě upozorňovala, že zabití dcery Charlieho Swana by šéfa policie zabilo taky.
Moje myšlenky byly plné pocitu viny, když jsem zaslechl jeho vystrašený hlas.
"Bello!" panicky vykřikl.
"Jsem úplně v pořádku, Char - tati," povzdechla si. "Nic mi není."
Její ujištění ale nezmírnilo jeho obavy. Otočil se k nejbližšímu záchranáři a dožadoval se více informací.
Když jsem ho poslouchal, jak mluví a formuluje souvislé věty navzdory jeho zděšení, všiml jsem si, že strach a znepokojení ve skutečnosti nemlčeli. Jen jsem jednoduše neslyšel souvislé slova.
Hm. Charlie Swan nebyl tak tichý jako ona, ale už vím, od koho to zdědila. Zajímavé.
Nikdy jsem ještě nebyl tak blízko místního náčelníka policie. Vždycky jsem si myslel, že je to muž s velmi pomalými myšlenkami, ale zjistil jsem, že to jsem pomalý. Jeho myšlenky byly částečně ukryté, ale ne nedostačující. Mohl jsem totiž rozpoznat jejich smysl, jejich zvuk …
Chtěl jsem poslouchat intenzivněji, snažil jsem se zjistit, zda v této hádance najdu klíč k jejím tajemstvím. Ale Bellu už naložili a sanitka se rozjela směrem k nemocnici.
Velice nerad jsem se musel přestat snažit rozluštit záhadu, která mě posedla. Teď jsem musel přemýšlet - podívat se na dnešek ze všech úhlů. Musel jsem poslouchat, ujistit se, že jsem nás nedostal do nebezpečí, protože jinak bychom museli všichni okamžitě odejít. Musel jsem se soustředit.
V myšlenkách záchranářů nebylo nic, čím bych si měl lámat hlavu. Z předběžné prohlídky došli k závěru, že jí nic v podstatě není. Bella zatím nikomu nevyvracela příběh, který jsem si vymyslel.
První věc, kterou jsem musel udělat po příjezdu do nemocnice, je jít za Carlislem. Proběhl jsem skrz dveře, ale nemohl jsem se tak úplně vzdát pozorování Belly skrz oči zdravotníků.
Bylo lehké najít otcův známý hlas. Byl v kanceláři úplně sám - další malá dávka štěstí v dnešním strašném dni.
"Carlisle."
Slyšel, jak přicházím a když viděl moji tvář tak se lekl. Vyskočil na nohy a s bledou tváří se natáhnul nad stůl, za kterým seděl.
Edwarde - snad si ne -
"Ne, ne, tak to není."
Zhluboka se nadechl. Samozřejmě. Promiň, že jsem se tahle unáhlil. Tvoje oči - měl jsem to vědět … Podíval se do mých zlatých očí s viditelnou úlevou.
"Uhodila se, Carlisle, sice ne moc vážně, ale …"
"Co se stalo?"
"Hloupá nehoda. Byla ve špatný čas na špatném místě. Nemohl jsem tam jen tak stát a nechat ji …"
Začni znova, nerozumím ti. Jak jsi v tom zapletený ty?
"Dodávka dostala na ledě smyk," zašeptal jsem. Když jsem mluvil, zíral jsem na stěnu za ním. Místo zarámovaných diplomů měl jen obyčejnou olejovou malbu od Hassama. "Stála jí v cestě. Alice viděla, že se to stane, ale neměl jsem čas na nic jiného, než skutečně utíkat přes celé parkoviště a strhnout ji z cesty řítícího se auta. Nikdo si toho nevšiml … kromě ní. Také jsem musel zastavit tu dodávku a opět si toho nikdo nevšiml … kromě ní. Já … promiň, Carlisle. Nechtěl jsem nás všechny vystavit nebezpečí."
Obešel stůl a položil mi ruce na ramena.
Udělal jsi správnou věc. Muselo to být pro tebe těžké. Jsem na tebe hrdý, Edwarde.
A potom jsem se mu mohl podívat do očí. "Ví, že něco se mnou není … v pořádku."
"Na tom nezáleží. Když budeme muset odejít, tak odejdeme. Co říkala?"
Potřásl jsem hlavou, mírně naštvaný. "Zatím nic."
Zatím?
Souhlasila s mojí verzí příběhu, ale čeká, že jí vše vysvětlím."
Carlisle se zamračil, když o tom přemýšlel.
"Uhodila se do hlavy, vlastně já jsem jí to způsobil," pokračoval jsem rychle. "Dost drsně jsem ji srazil na zem. Vypadala v pořádku, ale … Nemyslím si, že bude těžké zpochybnit její verzi příběhu."
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama