Bude to, jako kdybych nikdy neexistoval...

3.kapitola (3.část)

20. prosince 2008 v 19:12 | Káťule |  Midnight sun

Když jsem mu to říkal, cítil jsem se jako idiot.
Ale Carlisle slyšel ten podtón v mém hlase. Možná, že to nebude třeba. Uvidíme, co se stane, co ty na to? Ale zdá se, že mám pacienta, kterého bych měl vyšetřit.
"Prosím," souhlasil jsem. "Hrozně se bojím, že jsem jí zranil."
Carlisleův výraz se vyjasnil. Uhladil si světlé vlasy - jen o pár odstínů světlejší než jeho oči - a usmál se.
Byl to pro tebe zajímavý den, že? V jeho myšlenkách jsem slyšel ironii a vtip, aspoň pro něho. Za jednu krátkou chvíli, když jsem přeběhnul přes to parkoviště, jsem se změnil z vraha na ochránce.
Zasmál jsem se společně s ním, protože jsem si vzpomněl, jak jsem si byl kdysi jistý, že Bella nebude nikdy před ničím méně bezpečná než přede mnou. Ale něco v mém smíchu bylo neupřímné, protože navzdory dodávce, jsem si uvědomoval, že já jsem pro ni stále největší nebezpečí.
O samotě jsem čekal v Carlisleově kanceláři - což byla nejdelší hodina v mém životě - a poslouchal jsem všechny myšlenky v nemocnici.
Tyler Crowley, chlapec, co řídil dodávku, byl více zraněný než Bella a pozornost se tedy zaměřovala na něj, zatímco Bella čekala na rentgen. Carlisle se držel zpět, důvěřoval záchranářům, že se opravdu praštila jen do hlavy. Rozčilovalo mě to, ale věděl jsem, že má pravdu. Stačí, aby se na něj podívala, a okamžitě jí dojde, že s mojí rodinou není něco v pořádku … a to by jí mohlo povzbudit k vyprávění.
Určitě už měla dost svého nedobrovolného partnera, s kterým si musela povídat. Tyler se utápěl ve vině, že ji téměř zabil a nedovedl o tom přestat mluvit. Viděl jsem její výraz přes jeho oči, a věděl jsem, že si přeje, aby už se přestal omlouvat. Jak to, že on to nevidí?
Když jsem jí ovšem Tyler zeptal, jak se dostala z cesty dodávky, celá se napjala.
Ani jsem nedýchal, když zaváhala.
"Ehm…" slyšel jsem jí říct. Potom se odmlčela na tak dlouho, že Tyler začal přemýšlet, jestli ji ta otázka náhodou nezmátla. Potom opověděla. " Edward mě odtamtud vytáhl"
Vydechnul jsem. Potom se můj dech zrychlil. Nikdy předtím jsem ji neslyšel vyslovit moje jméno. Hrozně se mi líbilo, jak to znělo - i když jsem to slyšel jen přes Tylerovy uši. Chtěl jsem to slyšet na ty moje vlastní …
"Edward Cullen," upřesnila, když si Tyler nedovedl vybavit, koho přesně tím myslela. Přistihnul jsem se s rukou na klice od dveří. Moje touha ji vidět neustále rostla. I když jsem si připomínal, že musím být opatrný …
"Stál vedle mě."
"Cullen?" Hm. To je divné. "Neviděl jsem ho…" Přísahal bych že …. " Páni, seběhlo se to všechno tak rychle. Je v pořádku?"
"Asi ano. Je někde tady, ale ani nepotřeboval nosítka."
Viděl jsem zamyšlený výraz na její tváři, podezřívavý pohled v jejích očích. Prostě všechny tyto drobné změny, které ovšem Tyler nezaregistroval.
Je hezká, téměř překvapeně si pomyslel. I když se to vše teď tak pokazilo. Není můj obvyklý typ, ale …Mohl bych jí pozvat ven. Vynahradit jí dnešek…
Byl jsem v hale, ale najednou jsem se ocitl na půli cesty do jejího pokoje, vůbec jsem nepřemýšlel nad tím, co vlastně dělám. Naštěstí sestřička vešla do pokoje dříve než já - Bella byla na řadě s rentgenem. Skryl jsem se v tmavém rohu místností a snažil jsem se o sebekontrolu, když ji odnášeli pryč.
Nezáleželo na tom, že si Tyler myslel, že je pěkná. Každý by si toho všiml. Nebyl žádný důvod, abych se cítil … jak jsem se vlastně cítil. Byl jsem otrávený? Nebo rozzlobený, že byla tak blízko pravdy? Nedávalo to smysl.
Zůstal jsem v místnosti, dokud mně nepřemohla netrpělivost a rozhodl jsem se, že půjdu za ní. Právě skončili s rentgenem, ale stihl jsem ještě rychle zahlédnout její snímky, než se pro ně sestřička vrátila.
Cítil jsem se klidněji. Její hlava byla v pořádku. Nezranil jsem jí.
Carlisle mě tu načapal.
Vypadáš lépe.
Díval jsem se přímo před sebe. Nebyli jsme sami, hala byla plná záchranářů a návštěv.
Ach, ano. Podíval se na snímky, které už jsem já nepotřeboval vidět. Ano. Je úplně v pořádku. Výborně, Edwarde.
Souhlas mého otce jsem vnímal se smíšenými pocity. Byl bych rád, ale věděl jsem, že by neschválil to, co se chystám udělat teď. A už vůbec by neschvaloval moji skutečnou motivaci.
"Myslím, že si s ní půjdu promluvit - ještě předtím než tě uvidí," zamumlal jsem. "Tvářit se přirozeně, jako kdyby se nic nestalo. Zamluvit to." To byly jediné přijatelné důvody.
Carlisle nepřítomně přikývl, s pohledem upřeným stále na snímky. "Dobrý nápad. Mhm…"
Snažil jsem se zjistit, co ho tak upoutalo.
Podívej se ne všechny ty zahojené zlomeniny a pohmožděniny. Kolikrát asi své matce spadla? Carlisle se svému vtipu zasmál.
"Začínám si myslet, že jednoduše přitahuje smůlu. Vždy ve špatném čase na špatném místě."
Forks je pro ni rozhodně špatné město, když jsi tu ty.
Odtáhnul jsem se.
Jdi už. Urovnej to. Za chvíli se k tobě připojím.
S pocitem viny jsem rychle odešel. Možná jsem byl opravdu dobrý lhář, když se mi podařilo oklamat i Carlislea.
Když jsem vstoupil do pokoje, Tyler se stále ještě omlouval. Snažila se utéct před jeho výčitkami svědomí tak, že předstírala spánek. Oči měla zavřené, dech pravidelný, ale sem tam netrpělivě škubla prsty.
Dlouho jsem hleděl na její tvář. Toto bylo naposledy, kdy jí uvidím. Tento fakt způsobil v mé hrudi ukrutnou bolest. Bylo to proto, že jsem musel odejít, aniž bych porozuměl její mysli? Na tento pocit nebylo dostatečně dobré vysvětlení.
Nakonec jsem se zhluboka nadechnul a vstoupil jsem.
Když mě Tyler uviděl, chtěl promluvit, ale já jsem mu naznačil, ať mlčí.
"Spí?" zeptal jsem se.
Bella okamžitě otevřela oči a zaměřila se na mojí tvář. Zorničky se jí rozšířily a hned nato zúžily, buď podezřením, nebo hněvem. Musel jsem myslet na to, že musím dokonale zahrát svojí úlohu, tak jsem se na ní usmíval, jako kdyby se dnes ráno nic nestalo, kromě toho, že jsem jí uhodil hlavou o zem, plus, můj imaginární běh.
"Hele, Edwarde," začal Tyler. "Já se vážně omlouvám -"
Zvedl jsem ruku, abych ho umlčel. "Žádná krev se neprolila, tak co." Řekl jsem sarkasticky. Bez rozmýšlení jsem se mému vtipu zeširoka usmál.
Bylo neskutečně lehké ignorovat Tylera, i když ležel jen necelé dva metry ode mě, a jeho čerstvou krev. Nikdy jsem nedokázal pochopit Carlislea, jak může dělat, to co dělá - ignorovat krev pacientů, když je léčí. Nebylo to neustálé pokušení tak rozptylující, tak nebezpečné? Ale teď … Pochopil jsem, že když se na něco soustředíte opravdu silně, pokušení téměř zmizí
I když byla Tylerova krev čerstvá a leskla se, nemohla soupeřit s krví Belly.
Udržoval jsem od ní bezpečnou vzdálenost a sedl jsem si na matraci k Tylerovým nohám.
"Takže, jak zní verdikt?" zeptal jsem se jí.
Našpulila ústa. "Vůbec nic mi není, ale oni mě nechtějí pustit. Jak to, že tebe nepřivázali k posteli jako nás ostatní?"
Její netrpělivost mě opět rozesmála.
V hale jsem právě zaslechl Carlislea.
"To záleží na tom, jaké máš známosti," odpověděl jsem. "Ale neboj, přišel jsem tě vyzvednout."
Sledoval jsem její reakci, když vstoupil do místnosti. Oči se jí rozšířily a překvapením otevřela ústa. Potichu jsem zasténal. Ano, všimla si podoby.
"Tak, slečno Swanová, jak se cítíte?" zeptal se Carlisle. Měl velmi vybrané způsoby, které pacienty okamžitě uklidnily. Nedokázal jsem uhodnout, jestli to ovlivnilo i Bellu.
"Nic mi není," odpověděla tiše.
Carlisle zapnul světelnou tabuli a rozložil na ní snímky. "Vaše snímky vypadají dobře. Nebolí vás hlava? Edward říkal, že jste se pořádně uhodila."
S povzdechem odpověděla. "To nic nebylo." Tentokrát odpověděla netrpělivým tónem. Zamračila se na mě.
Carlisle k ní přistoupil blíže a prsty jí jemně přejel po lebce.
Byl jsem zaskočený návalem citů, které se ve mně zvedly.
Už snad tisíckrát jsem viděl Carlislea pracovat s lidmi. Před několika lety jsem mu dokonce pomáhal - tedy jen v případech, kdy se neobjevila krev. Ale přesto to pro mě bylo nové, sledovat, jak s ní jedná jako s pacientem, jako kdyby byl člověk jako ona. Už mnohokrát jsem mu záviděl takového kontroly, ale nikdy jsem neměl takový pocit jako dnes. Teď jsem mu nezáviděl jen kontrolu. Trpěl jsem nad rozdílem mezi mnou a Carlislem - mohl se jí něžně dotýkat, bez strachu, s vědomím, že jí nikdy neublíží …
Trhla sebou a já také. Musel jsem se opět soustředit, abych zachoval svůj uvolněný výraz.
"Bolí?" zeptal se Carlisle.
Na moment vysunula bradu. "Ani ne," odpověděla.
Další část jejího charakteru, která přesně zapadala na svoje místo - byla odvážná. Nerada ukazovala slabost.
Je pravděpodobně ta nejzranitelnější bytost, jakou jsem kdy viděl, ale ona se nechtěla cítit slabě. Zachichotal jsem se.
Opět se na mě podívala.
"No," začal Carlisle. " Váš otec čeká v čekárně - už s ním můžete odjet domů. Ale vraťte se, kdybyste měla závrať nebo vůbec měla nějaké potíže se zrakem."
Její otec byl tu? Prošel jsem myšlenky lidí v zaplněné čekárně, ale nezachytil jsem jeho stěží znatelný duševní hlas dříve, než opět promluvila.
"Můžu se vrátit do školy?"
"Možná byste to dneska měla vypustit." Konstatoval Carlisle.
Podívala se na mě, "A on do školy půjde?"
Chovej se přirozeně … zamluv to … ignoruj pocity, které tě zaplavily, když se ti podívala do očí …
"Někdo musí rozšířit dobrou zprávu, že jsme přežili," řekl jsem.
"No, totiž," opravil mě Carlisle, "zdá se, že v čekárně je většina školy."
Čekal jsem na její reakci - její nechuť být centrem pozornosti. Nezklamala mě.
"To ne," zasténala a rukama si zakryla tvář.
Líbilo se mi, že jsem konečně něco uhádnul. Už jsem byl alespoň na začátku, abych jí pochopil …
"Chcete tu zůstat?" zeptal se Carlisle.
"Ne, ne!" řekla důrazně, spustila nohy přes okraj postele a seskočila. Zavrávorala, Carlisle ji musel rukama zachytit a postavit.
A znova se přese mne převalila vlna závisti.
"Jsem v pořádku," okomentovala to, než se mohl Carlisle ozvat. Tváře jí zčervenaly.
Samozřejmě, že ho to neobtěžovalo. Ujistil se, že je v pořádku a pustil ji.
"Vezměte si nějaký tylenol na bolest," navrhl jí.
"Tak moc to nebolí."
Carlisle se usmíval, když podepisoval její kartu. "Vypadá to, že jste měla mimořádné štěstí,"
Mírně pootočila tvář a přísně se na mě podívala. "Bylo štěstí, že Edward stál náhodou vedle mě."
"No ano, jistě" rychle souhlasil a já jsem si všiml, že slyšel to samé v jejím hlase jako já. Ještě pořád nepřipisovala svoje podezření představivosti. Ještě ne.
Nechávám to na tobě, pomyslel si. Udělej, co je podle tebe nejlepší.
"Velmi pěkně děkuji," rychle a tiše jsem zašeptal. Žádný člověk by mě nemohl slyšet. Carlisle se mírně pousmál nad mým sarkasmem, když se otáčel k Tylerovi. "Obávám se, že vy u nás budete muset zůstat o trošku déle," řekl mu, když mu začal kontrolovat řezné rány způsobené rozbitým sklem.
No, když jsem udělal nepořádek, bylo by i správné, kdybych jej uklidil.
Bella šla ke mně a zastavila se, až když byla znepokojivě blízko. Pamatuju si, jak jsem ráno doufal - před vším tím dnešním zmatkem - že se u mě zastaví. Tohle mi připadalo jako výsměch mému přání.
"Ráda bych s tebou mluvila o samotě, jestli ti to nevadí," zasyčela na mě.
Musel jsem o krok ustoupit, její teplý dech ovanul mojí tvář. Její naléhání tomu nepomohlo. Vždy, když byla blízko mě, vyvolalo to moje nejhorší, nejnaléhavější instinkty. V ústech se mi začal tvořit jed a moje tělo se na ní toužilo vrhnout - strhnout jí do mého náručí a zatnout zuby do jejího krku.
Moje mysl naštěstí byla silnější než tělo, ale jen o trochu.
"Tvůj otec na tebe čeká," připomenul jsem jí skrz zuby.
Podívala se na Carlislea a Tylera. Tyler si nás nevšímal, ale Carlisle pozoroval každý můj nádech.
Opatrně, Edwarde.
"Ráda bych s tebou mluvila o samotě, jestli ti to nevadí," potichu na mě naléhala.
Chtěl jsem jí říct, že mi to velmi vadí, ale věděl jsem, že nakonec si s ní budu muset promluvit.
Byl jsem plný smíšených pocitů, když jsem vycházel z místnosti. Slyšel jsem, že musí téměř utíkat, aby mi stačila.
Musel jsem hrát. Znal jsem tu postavu už velmi dobře. Budu ničema. Budu lhát, vysmívat se jí a budu velmi krutý.
Bylo to proti všem mým zásadám - lidským zásadám - kterých jsem se celé ty roky držel. Nikdy jsem si však nechtěl tak moc zasloužit důvěru, jako v tomto momentu, kdy jsem musel zničit všechny možnosti, že by se to někdy mohlo stát.
Zhoršilo se to, když jsem si uvědomil, že toto bude poslední vzpomínka, kterou na mě bude mít. Tohle bylo moje sbohem.
Otočil jsem se k ní.
"Co chceš?" zeptal jsem se jí chladně.
Trochu se zarazila nad mým nepřátelským výrazem a tónem. V očích měla zmatený výraz, který mě tak dlouho pronásledoval …
"Dlužíš mi vysvětlení," řekla potichu, její slonovinově bílá tvář zbledla.
Bylo velmi těžké udržet ostrý tón. "Zachránil jsem ti život - nedlužím ti nic."
Odtáhla se - příšerně to bolelo, sledovat, jak ji moje slova zranily.
"Slíbils mi to," zašeptala.
"Bello, narazila sis hlavu, nevíš, o čem mluvíš."
Vzdorovitě se na mě podívala. "S mou hlavou je všechno v pořádku."
Byla rozzlobená a tím se pro mě věci stávaly lehčí. Podíval jsem se na ní, též s nepřátelským pohledem.
"Co ode mě chceš, Bello?"
"Chci znát pravdu. Chci vědět, proč mám kvůli tobě lhát."
Chtěla jen spravedlnost - štvalo mě, že jsem jí ji nemohl dát.
"Co si myslíš, že se stalo?" téměř jsem zavrčel.
Začaly se z ní řinout slova. " Já vím jenom to, že jsi nestál nikde vedle mě - ani Tyler tě neviděl, tak mi nevykládej, že jsem se praštila do hlavy. Ta dodávka měla narazit do nás obou - a to se nestalo, a navíc tvoje ruce zanechaly otisk v karosérii - a ještě jsi zanechal prohlubeň ve vedlejším autě, a nejsi vůbec zraněný - a ta dodávka mi měla rozdrtit nohy, ale tys ji zvedl…" náhle zatnula zuby a její oči se zalily slzami.
Výsměšně jsem se na ni díval, i když ve skutečnosti jsem byl hrozně překvapený a vystrašený - viděla všechno.
"Ty si myslíš, že jsem tu dodávku z tebe zvedl?" sarkasticky jsem se zeptal.
Jen přikývla.
Můj hlas teď zněl téměř posměšně. "Nikdo tomu neuvěří, to snad víš."
Snažila se kontrolovat svůj hněv. Když mi odpovídala, každé slovo vyslovovala velmi pečlivě. "Já o tom nebudu nikomu vykládat."
Myslela to tak - viděl jsem jí to v očích. Možná byla zazlobená a zklamaná, ale nevyzradí moje tajemství.
Ale proč?
Na chvíli to otřáslo mým naplánovaným výrazem, ale pak jsem opět nasadil masku
"Tak proč na tom záleží?"zeptal jsem se a snažil se přitom udržet strojený hlas.
"Záleží na tom mně," trvala na svém. "Nerada lžu - takže bych k tomu aspoň měla mít dobrý důvod."
Chtěla, abych jí věřil. Také já jsem chtěl, aby ona důvěřovala mně. Ale toto byla hranice, kterou jsem nemohl překročit
Můj hlas byl pořád necitlivý. "Nemůžeš mi prostě jenom poděkovat a zapomenout na to?"
"Děkuju," řekla a pak opět mlčela a plná vzteku čekala.
"Ty to takhle nenecháš, že ne?"
"Ne."
"V tom případě, ..." Nemohl jsem jí říct pravdu i když bych chtěl … a já jsem nechtěl. Byl bych radši, kdyby si vymyslela svojí vlastní verzi příběhu, než aby se dozvěděla, kdo jsem, protože nic nemohlo být horší než pravda - byl jsem žijící noční můra, jako vystřižená ze stránek hororového příběhu, "doufám, že ti nevadí zklamání."
Mračili jsme se jeden na druhého. Bylo zvláštní, jak moc byla roztomilá, když se mračila. Jako rozzuřené koťátko, milé, neškodné, neuvědomující si svoji zranitelnost.
Začervenala se a opět zatnula zuby. "Proč ses vůbec obtěžoval?"
Přesně na tuhle otázku jsem neměl připravenou odpověď. Přestal jsem hrát roli, kterou jsem měl hrát. Cítil jsem, jak mi spadla maska z tváře a tentokrát jsem jí řekl pravdu.
"Nevím."
Ještě jednou jsem se podíval na její tvář - ještě stále byla plná hněvu, krev jí z tváří ještě nezmizela - otočil jsem se a odešel.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama