Bude to, jako kdybych nikdy neexistoval...

5.kapitola (2.část)

20. prosince 2008 v 19:18 | Káťule |  Midnight sun

Připomněl jsem si, že na to měla plné právo. Měla.
Čekala, jestli budu pokračovat, ale já jsem na ní jen zíral a snažil se něco vyčíst z jejího výrazu. V pravidelných intervalech jsem vdechoval vzduch a snažil se bránit žízni.
"Cože?" řekla nakonec. "Ty se mnou zase mluvíš?" V jejím hlase byl nevrlý podtón, který byl, přesně jako její hněv, velice roztomilý. Chtěl jsem se usmát.
Nebyl jsem si jistý, jak jí vlastně odpovědět. Mluvil jsem s ní ve smyslu, jaký měla ona na mysli?
Ne. Ne, jestli tomu pomůžu. A já se budu snažit.
"Ne, vlastně ne", odpověděl jsem jí.
Zavřela oči a to mě rozčílilo. Zbavila mě nejlepší cesty, jak se dostat k jejím pocitům. Pomalu a zhluboka se nadechla, bez toho aby je opět otevřela. Zatnula zuby.
Promluvila se zavřenými očima. Určitě to nebyl normální, lidský způsob jak komunikovat. Proč to dělala?
"Tak co tedy chceš, Edwarde?"
Zvuk mého jména z jejích úst se mnou dělal divné věci. Kdyby mohlo moje srdce tlouci, určitě by se zrychlilo.
Jak jí mám odpovědět?
Pravdivě, rozhodl jsem se. Bude k ní odteď tak pravdomluvný, jak to jen půjde. Nechci si zasloužit její nedůvěru, i když touha po opaku byla naprosto nesnesitelná.
"Omlouvám se." Řekl jsem jí. Bylo na tom víc pravdy, než tušila. Naneštěstí mohl jsem se ji omluvit jen za takovéto bezvýznamné věci. "Jsem velmi hrubý, já vím. Ale tak je to vážně lepší."
Bylo by pro ni rozhodně lepší, kdybych na ni dokázal být i nadále hrubý. Dokážu to?
Otevřela oči a tvářila se ostražitě.
"Nevím, jak to myslíš,"
Snažil jsem se ji varovat tak, jak nejvíc jsem vůbec mohl. "Je lepší, když nebudeme přáteli," Samozřejmě, že to už vycítila. Byla bystrá. "Věř mi."
Přimhouřila oči a já jsem si vzpomněl, že jsem jí už stejná slova jednou řekl - těsně předtím, než jsem porušil slib. Trhlo se mnou, když jsem slyšel, jak zaťala zuby. Pamatovala si na to.
"Je velká škoda, že jsi na to nepřišel dřív," zasyčela nahněvaně. "Mohl sis tak ušetřit všechnu tu lítost."
Zíral jsem na ni v šoku. Co ona věděla o mé lítosti?
"Lítost? Lítost nad čím?" Dožadoval jsem se odpovědi.
"Žes nenechal tu pitomou dodávku, aby mě rozmačkala."vyštěkla.
Užasle jsem ztuhnul.
Jak si toto může vůbec myslet? Záchrana jejího života byla jediná přijatelná věc, kterou jsem udělal od doby, co jí znám. Jediná věc, za kterou jsem se nestyděl. Jediná věc, kvůli které jsem byl rád, že existuju. Bojoval jsem o záchranu jejího života od první chvíle, kdy jsem ucítil její vůni. Jak si to o mě může vůbec myslet? Jak si vůbec může troufnout zpochybnit jediný dobrý skutek, který jsem udělal v celém tomto zmatku?
"Ty si myslíš, že lituju, že jsem ti zachránil život?"
"Já to vím," odsekla.
Její názor na můj čin mě rozzuřil. "Nic nevíš."
Jak zmateně a nepochopitelně její mysl fungovala. Určitě nemyslela tak, jako ostatní lidí. To musí být vysvětlení pro její duševní ticho. Byla úplně jiná.
Prudce se ode mě odvrátila a opět zatnula zuby. Začervenala se, tentokrát hněvem. Posbírala si knihy a odkráčela směrem ke dveřím, už se na mě ani nepodívala.
I když jsem byl nesmírně vytočený, bylo nemožné, aby mi její hněv nepřipadal alespoň trochu zábavný.
Šla strnule, aniž by se dívala, kam šlape a špičkou boty zakopla o práh. Klopýtla a všechny její knihy spadly na zem. Místo, aby se k nim sehnula a posbírala je, stála nad nimi, na zem se nedívala a vypadala, že přemýšlí, jestli je má vůbec z té země sbírat.
Rozhodl jsem se nesmát se.
Nebyl tu nikdo, kdo by mě pozoroval. Rychle jsem k ní přiskočil a posbíral její učebnice dříve, než se vůbec zadívala na zem.
Sehnula se a když uviděla moji ruku, ztuhla. Velmi opatrně, aby se moje ledová pokožka nedotkla její ruky, jsem jí podal věci.
"Díky," řekla ledovým, strohým hlasem.
Její tón mě opět podráždil.
"Nemáš zač," odpověděl jsem stejným tónem.
Prudce se ode mě odvrátila a odešla na další hodinu.
Díval jsem se za ní, dokud mi nezmizela v davu.
Španělština mi utekla hrozně rychle. Slečna Goffová se mě na nic neptala - věděla, že moje španělština je výborná a tak mě nechávala v klidu - a já jsem mohl přemýšlet
Takže, ignorovat dál Bellu jsem nemohl. To bylo jasné. Ale znamenalo to, že nemám jinou možnost než ji zničit? To přece nemohla být jediná možná budoucnost. Musela být ještě jiná možnost, nějaký kompromis. Snažil jsem se na to přijít
Emmetta jsem si celou hodinu nevšímal. Byl zvědavý - Emmett neměl intuici jako ostatní, vycítit náladu druhých, ale přesto si všiml změny. Přemýšlel, co se stalo, proč už nemám na tváři pochmurný výraz. Snažil se definovat tu změnu a nakonec se rozhodl, že vypadám optimisticky.
Optimisticky? Tak jsem zvenčí vypadal?
Zvažoval jsem myšlenku na naději, když jsem přicházel k Volvu a přemýšlel jsem, v co bych měl přesně doufat.
Ale nemusel jsem dlouho uvažovat. Byl jsem vnímavý ke zvuku Bellina jména v myšlenkách mých … mých rivalů, myslím, že bych si to měl připustit, takže Eric a Tyler upoutali moji pozornost. Už slyšeli - s velkým zadostiučiněním - že Mike selhal, tak se připravovali na svůj tah.
Eric už byl na místě, opíral se o její auto na místě, kde ho nemohla přehlédnout. Tylerova hodina se prodloužila kvůli zadávání domácích úkolů a tak se zoufale snažil, aby se s ní viděl, než stihne utéct.
Tak tohle musím vidět.
"Počkej na ostatní, ok?" zamumlal jsem směrem k Emmettovi.
Podezřívavě mě sledoval, ale potom pokrčil rameny a přikývl.
Chlapec přišel o rozum, pomyslel si, pobavený mým zvláštním požadavkem.
Viděl jsem Bellu vycházet z tělocvičny a naschvál jsem se postavil na místo, kde mě nemohla zahlédnout.
Když se začala blížit k parkovišti a k Erikovi, vykročil jsem pomalou chůzí, abych ve správný okamžik kolem ní přešel.
Všiml jsem si, že ztuhla, když zaregistrovala, že na ní Erik čeká. Na chvíli zamrzla, ale poté se opět uvolnila a dala do kroku.
"Ahoj, Eriku," zavolala přátelsky.
Byl jsem náhle a nečekaně znepokojený. Co když přece jen pro ni byl tenhle hubený, vysoký chlapec s nezdravou pokožkou nějakým způsobem přitažlivý?
Erik těžce polkl. "Ahoj, Bello."
Zdálo se, že si ani neuvědomuje jeho nervozitu.
"Co se děje?" zeptala se, zatímco odemykala svoje auto, bez jediného pohledu na jeho vystrašenou tvář.
"Ehm, jen jsem si tak říkal… jestli bys nešla na jarní ples… se mnou?" Přeskočil mu hlas.
Konečně se otočila. Byla ohromená nebo potěšená? Eric se na ní nedíval, takže jsem bohužel nemohl sledovat výraz její tváře přes jeho myšlenky.
"Myslela jsem, že je tohle holčičí volenka," znepokojeně odpověděla.
"No, to jo," připustil zahanbeně.
Tento ubožák mě sice nevytáčel jako Mike Newton, ale i přes jeho úzkost jsem k němu nemohl cítit sympatie, dokud ho Bella jemným hlasem neodmítla.
"Díky za pozvání, ale já budu ten den v Seattlu."
Už to slyšel, ale i tak byl zklamaný.
"Aha," zamumlal, stále se neodvažoval zvednout pohled do výšky jejího nosu. "No, tak možná příště."
"Jasně," souhlasila. Ale potom se hryzla do rtu, jako kdyby v té chvíli litovala, že mu nechala naději. Líbilo se mi to.
Eric se náhle otočil a odešel zpět ke škole, opačným směrem, než bylo jeho auto, jako kdyby jen potřeboval utéct.
V té chvíli jsem prošel kolem Belly a slyšel jsem, jak si povzdechla úlevou. Zasmál jsem se tomu.
Otočila se za zvukem mého smíchu, ale já jsem se díval přímo před sebe, ústa pevně sevřená, abych se znovu nezachichotal pobavením.
Tyler byl přímo za mnou, téměř utíkal, aby ji stihl předtím, než odjede. Byl odvážný a víc sebevědomý, než jeho dva předchůdci. Čekal tak dlouho jen proto, že Mike byl první na řadě.
Chtěl jsem, aby ji stihl a to ze dvou důvodů. Jestliže - a už jsem o tom byl téměř přesvědčený - celá tato pozornost Bellu otravovala, chtěl jsem vidět její reakci. A jestli ne, jestli bylo Tylerovo pozvání to, na které čekala, chtěl jsem to vědět.
Tylera Crowleyho jsem počítal mezi své rivaly, i když jsem věděl, že to není spravedlivé. Zdál se mi celkem příjemný a všedně, ale co já jsem věděl o pocitech Belly. Možná se jí líbili průměrní chlapci…
Trhl jsem sebou při té myšlence. Já nikdy nebudu průměrný. Bylo ode mě velice hloupé ucházet se o její přízeň. Jak by ji mohl zajímat netvor, jakým jsem byl já?
Byla příliš dobrá pro netvora.
Měl jsem jí dovolit odjet, ale moje strašná zvědavost mi nedovolila udělat to, co bylo správné. Opět. Když teď Tyler propásne svoji příležitost, tak si najde čas někdy jindy, a to už nemusím být nablízku, abych si poslechl verdikt. Postavil jsem se s Volvem přímo před ní a zablokoval jí výjezd.
Emmett i ostatní už přicházeli. Emmett jim popsal moje divné chování, takže všichni přicházeli pomalu, sledovali mě a snažili se rozluštit, o co mi vlastně jde.
Sledoval jsem jí ve zpětném zrcátku. Zírala na zadek mého auta a na tváři měla takový výraz, jako by si přála, aby neseděla ve svém starém pickupu ale v tanku.
Tyler si pospíšil ke svému autu, postavil se do řady za ní, velmi nadšený mým nevysvětlitelným činem. Zamával na ní, snažil se upoutat její pozornost, ale nevšimla si ho. Chvíli počkal a potom vystoupil a pomalu se blížil k jejímu autu ze strany spolujezdce. Potom zaklepal na okénko.
Trhla sebou a zmateně se na něj zadívala. Po nějaké chvíli spustila okénko, zdálo se, že s tím má mírné problémy.
"Promiň, Tylere," řekla mu rozhořčeným hlasem, "jsem tady zaseklá za Cullenem."
Moje příjmení vyslovila dost tvrdě, což znamenalo, že se na mě pořád ještě zlobila.
"No jo, já vím," řekl Tyler, nevšímal si její nálady. " Jenom jsem se tě na něco chtěl zeptat, když tady tak trčíme."
Arogantně se usmíval.
Potěšilo mě, že zbledla, když si uvědomila, o co mu jde.
"Pozveš mě na jarní ples?" V jeho myšlenkách nebyla ani stopa úvahy o odmítnutí.
"Nebudu ve městě, Tylere." Její rozhořčený tón byl stále ještě velmi zřetelný.
"Jo, to Mike říkal,"
"Tak proč -", tázavě se na něj podívala.
Pokrčil rameny. "Doufal jsem, že jsi ho jenom tak odbyla."
V očích se jí zablýsklo, ale potom se uklidnila. "Promiň, Tylere," neznělo to, že by toho litovala. "Vážně budu pryč z města."
Přijal odmítnutí, aniž by se to dotklo jeho sebevědomí. "To je v pohodě. Ještě máme stužkovací slavnost."
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama