Bude to, jako kdybych nikdy neexistoval...

6.kapitola (2.část)

20. prosince 2008 v 19:20 | Káťule |  Midnight sun

Zvědavě jsem čekal.
""Jenom jsem si říkala…" řekla pomalu, přitom sledovala limonádu a malíčkem objížděla kolo otvoru. " Jestli bys mě mohl varovat dopředu, až se příště zase rozhodneš ignorovat mě pro moje dobro? Prostě abych byla připravená."
Chtěla varování? To, že jsem jí ignoroval, pro ni muselo být hodně obtížné … Usmál jsem se.
"To zní fér." Souhlasil jsem.
"Díky," podívala se na mě. Ve tváři měla vepsanou obrovskou úlevu, téměř srovnatelnou s mojí vlastní.
"A můžu já dostat na oplátku jednu odpověď?" zeptal jsem se hlasem plným naděje.
"Dobře."
"Pověz mi jednu teorii."
Začervenala se. "Tuhle ne."
"Nespecifikovala jsi, jenom jsi slíbila jednu odpověď," domáhal jsem se.
"Tys taky porušil svoje sliby," připomněla mi.
Byl jsem v pasti.
"Jenom jednu teorii - nebudu se smát."
"Ale ano, budeš." Zdála se tím být naprosto přesvědčená, ale já jsem si nedokázal představit nic, co by mohlo být vtipné.
Opět jsem jí zkusil přesvědčit. Zadíval jsem se jí hluboko do očí - bylo to lehké, když samotné její oči byly hluboké a zašeptal jsem, "Prosím!"
Zamrkala a prázdně se na mě dívala. To nebyla reakce, kterou jsem očekával.
"Ehm, cože?" Zeptala se. Vypadala omámeně. Co to s ní bylo?
Nevzdával jsem se.
"Prosím tě, pověz mi jenom jednu malou teorii." Prosil jsem ji jemným, tichým hlasem, pohledem jsem držel její oči v zajetí.
K mému překvapení a radosti to zabralo.
"Ehm, no, kousnul tě radioaktivní pavouk?"
Komiksy? Už se ani nedivím, proč si myslela, že se budu smát.
"To není moc kreativní," jemně jsem se poškleboval a snažil jsem se zakrýt úlevu.
"Je mi líto, nic jiného nemám," uraženě odsekla.
Teď se mi ulevilo ještě víc. Znova jsem si ji mohl začít dobírat.
"Nejsi ani blízko."
"Žádní pavouci?"
"Ne."
"A žádná radioaktivita?"
"Žádná."
"Zatraceně," povzdechla si.
"Ani kryptonit mně nedělá starosti," uchechtl jsem se rychle, než se mohla začít dál vyptávat. Musel jsem se zasmát její představě o mě jako superhrdinovi.
"Slíbils, že se nebudeš smát, pamatuješ?"
Stiskl jsem rty, snažíc se nesmát.
"Já na to stejně nakonec přijdu," varovala mě.
A jakmile na to přijde, uteče.
"Přál bych si, aby ses o to nepokoušela." Všechno dobírání bylo rázem fuč.
"Protože…?"
Dlužil jsem jí upřímnost. Snažil jsem se usmát, aby moje slova nezněla tak hrozivě. "Co když nejsem žádný superhrdina? Co když jsem padouch?"
Oči se jí na setinu vteřiny rozšířily. "Aha," řekla a pak dodala, "chápu."
Konečně mi rozuměla.
"Vážně?" zeptal jsem se, abych zakryl tu neskutečnou bolest.
"Ty jsi nebezpečný?" hádala. Dýchaní i tep se jí zrychlil.
Nemohl jsem jí odpovědět. Byla tohle moje poslední chvíle v její společnosti? Uteče pryč? Budu schopný jí říct, že jí miluju, ještě než uteče? Nebo by jí to vystrašilo ještě víc?
"Ale ne zlý," zašeptala a potřásla hlavou. V očích neměla žádný strach. "Ne, já nevěřím, že jsi zlý."
"To se pleteš," také jsem zašeptal.
Samozřejmě, že jsem byl zlý. Je to radost, co právě teď cítím, když mě vidí lepšího, než jsem a než si zasloužím? Kdybych byl hodný, držel bych se od ní dál.
Natáhl jsem ruku nad stůl pro víčko od její limonády. Neodtáhla se, ani když se moje ruka dostala příliš blízko její. Opravdu se mě nebála. Zatím.
Začal jsem jím otáčet v prstech a pro jistotu jsem sledoval víčko než sledovat ji. Moje myšlenky byly zmatené.
Uteč, Bello, uteč. Nedokázal jsem ty slova vyslovit nahlas.
Vyskočila od stolu. Přijdeme pozdě," řekla přesně v tu chvíli, kdy jsem se začal obávat, že nějak rozuměla mému tichému varování.
"Já dneska na hodinu nejdu."
"Proč ne?"
Protože tě nechci zabít. "Ono neškodí tu a tam se ulejt z hodiny."
Abych byl přesný, bylo pro lidi bezpečnější, když se upíři neúčastnili vyučovacích hodin, při kterých bude téct krev. Pan Banner chce dnes určovat krevní skupiny. Alice už kvůli tomu ráno nešla na svojí hodinu.
"No, já jdu," řekla. Nepřekvapilo mě to. Byla zodpovědná - vždy udělala to, co bylo správné.
Byla můj přesný opak.
"Tak zatím ahoj," snažil jsem se rozloučit nenuceně, stále jsem se soustředil na rotující víčko. A jen tak mimochodem, zbožňuju tě … takovým děsivým a nebezpečným způsobem.
Na chvíli zaváhala a já jsem doufal, že se mnou nakonec zůstane. Ale když zazvonilo, rychle odešla.
Seděl jsem v jídelně, dokud neodešla, potom jsem si vložil víčko do kapsy - důkaz o tomto velmi důležitém rozhovoru - a šel jsem skrz déšť do auta.
Pustil jsem si svoje oblíbené CD, které mě vždy dokázalo spolehlivě uklidnit - stejné, které jsem poslouchal i ten první den - ale Debussyho se mi příliš dlouho poslouchat nepodařilo. Hlavou mi probíhaly úplně jiné noty, noty, které mě potěšily a zaujaly. Ztišil jsem přehrávač a soustředil jsem se na píseň ve své hlavě, která se rodila po částech a postupně splynula do jedné skladby. Instinktivně jsem začal prsty hýbat po imaginárním klavíru.
V hlavě mi vznikala nová skladba, dokud mě něčí myšlenky nepřerušily. Snažil jsem se najít, čí že myšlenky to byly.
Omdlí? Co budu dělat, když omdlí? Mike začal panikařit.
Nějakých sto metrů ode mně Mike Newton položil Bellino ochablé tělo na chodník. Bezvládně se na něj sesunula, oči zavřené, ve tváři bledá jako mrtvola.
Téměř jsem vyrazil dveře auta.
"Bello?" zakřičel jsem z dálky.
Její tvář stále vypadala úplně bez života, navzdory tomu, že jsem volal její jméno.
Moje tělo bylo najednou chladnější než led.
Uvědomoval jsem si Mikeovo rozčílení, když jsem se probíral jeho myšlenkami. Myslel jen na to, že je na mě naštvaný, takže jsem se nemohl dozvědět, co je s Bellou. Jestli jí něco udělal, zabiju ho.
"Co se jí stalo - je zraněná?" dožadoval jsem se odpovědi a přitom se soustředil na jeho myšlenky. Bylo příšerné, že jsem se musel pohybovat lidskou chůzí. Ale neměl bych na sebe zbytečně přitahovat pozornost.
Hned na to jsem uslyšel tep jejího srdce a její pravidelné dýchání. Když jsem jí upřeně pozoroval, sevřela oči ještě silněji. Trochu mě to uklidnilo.
V Mikeově hlavě se míhaly obrazy z hodiny biologie. Bellina zelená tvář položená na stole. Kapka krve na identifikačním papíře …
Určování krevní skupiny.
Náhle jsem se zastavil, nedýchal jsem. Jedna věc byla její vůně, ale její tekoucí krev byla něco naprosto odlišného.
"Myslím, že omdlela," konstatoval Mike znepokojeně a zároveň rozčileně." Nevím, co se stalo, ani se nepíchla do prstu."
Celé tělo mi zaplavila úleva, znovu jsem se nadechl a ochutnal vzduch. Ach, zacítil jsem jemný proud krve z Mikeova prstu. Kdysi by se mi to líbilo.
Klekl jsem si vedle ní, zatímco Mike vedle mě přešlapoval z nohy na nohu, rozzuřený, že jsem si dovolil zasáhnout.
"Bello, slyšíš mě?"
"Ne," zasténala. "Jdi pryč."
Úleva byla tak povznášející, až jsem se tomu musel zasmát. Byla v pořádku.
"Vedl jsem ji na ošetřovnu," vysvětloval Mike defenzivním tónem, "ale ona nechce jít dál."
"Já ji tam vezmu, můžeš se vrátit do třídy." Povýšeně jsem rozhodl.
"Ne," protestoval Mike. "Mám to udělat já."
Nechtěl jsem se s tím ubožákem hádat.
Rozechvěle a zároveň vystrašeně, napůl vděčný a napůl ztrápený touto krizovou situací, která rozhodla o nevyhnutelnosti dotyku s jejím tělem, jsem jemně Bellu zvidl z chodníku a nesl ji na rukách tak, že jsem se dotýkal jen jejích šatů a udržoval mezeru mezi našimi těly, jak to jenom nejvíce šlo. Vykročil jsem rychlým, jistým krokem, abych jí zachránil život - jinými slovy, daleko ode mě.
Šokovaně otevřela oči.
"Postav mě na zem!", rozkázala mi slabým rozpačitým hlasem. Nerada ukazovala slabost.
Ignoroval jsem Mikeův protest.
Vypadáš hrozně," řekl jsem a začal se na ní usmívat. Zjistil jsem, že jí vlastně nic není - kromě motající hlavy a slabého žaludku.
"Postav mě zpátky na chodník," její rty byly úplně bílé.
"Takže ty omdlíváš, když vidíš krev?" Může být tato situace ještě víc ironická?
Opět zavřela oči a tiskla rty k sobě.
"A to ani nejde o tvou vlastní krev," dodal jsem, úsměv na tváři se mi ještě prohloubil.
Vešel jsem do kanceláře. Dveře nebyly dovřené, tak jsem do nich jen mírně kopl.
Slečna Copová vystrašeně vyskočila. "Propána," povzdychla si, když zahlédla bílou dívku v mých rukách.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama