Bude to, jako kdybych nikdy neexistoval...

7.kapitola (1.část)

20. prosince 2008 v 19:23 | Káťule |  Midnight sun
7.kapitola - Melodie

Když jsem přijel zpátky do školy, musel jsem ještě čekat, protože poslední hodina nebyla u konce. To bylo perfektní, chtěl jsem přemýšlet o hodně věcech a k tomu jsem potřeboval být nějaký čas o samotě.
Její vůně byla stále ještě v autě. Neotevřel jsem okna, místo toho jsem tu vůni vdechoval, snažil jsem se zvyknout si na tu nepolevující bolest v krku.
Přitažlivost.
Velmi těžko se o tom přemýšlelo. Je to dost složité slovo, má mnoho různých významů a úrovní. Není to stejné jako láska, ale byla to její neoddělitelnou součástí.
Neměl jsem ani ponětí, jestli Bellu přitahuju. (Bude se její duševní ticho ještě zhoršovat, až se z toho zblázním? Nebo existuje nějaká hranice, kterou nakonec dosáhnu?)
Snažil jsem se porovnat řeč jejího těla s řečí těla ostatních - sekretářka, Jessica Stanleyová - ale bezvýsledně. Znaky, které byly průvodcem přitažlivosti - změna pulzu nebo zrychlené dýchaní - mohly spíše ukazovat strach a zděšení místo jejího zájmu. Nezdálo se mi pravděpodobné, že by myšlenky Belly měly stejný směr jako kdysi myšlenky Jessicy Stanleyové. Vždyť přeci Bella velmi dobře ví, že se mnou není něco v pořádku, akorát netuší o co jde. Dotkla se mojí ledové pokožky a potom rychle ruku odtáhla.
Ale i tak … když jsem si vzpomněl na představy Jessicy, které mě obyčejně odpuzovaly a nahradil jsem jí Bellou …
Co kdyby to byla Bella, která by si mě představovala s rukama ovinutýma kolem jejího štíhlého těla? Která by chtěla, abych ji přitiskl k sobě a zvedl jí bradu? Která by v myšlenkách viděla, jak jí odhrnuju vlasy z červenající se tváře? Jak jí přejíždím prstem po rtech? Jak se k ní skláním tak blízko, že bych mohl cítit horkost jejího dechu na svých rtech? Jak se blížím více a více a více …
Tohle mě vytrhlo z mého zasnění, věděl jsem, co by se stalo kdybych se dostal takto blízko. Jessica si to živě přestavovala …
Přitažlivost byl obrovský problém, vezmu - li v úvahu, že už i tak mě Bella přitahovala tím nehorším možným způsobem.
Chtěl bych, aby se mi líbila? Jako žena muži?
To byla zlá otázka. Správná byla - měl bych chtít, abych se Belle takto líbil, ale odpověď na tuhle otázku bylo ne. Nebylo by to k ní fér, když já sám jsem nebyl člověk …
Každým kouskem své bytosti jsem toužil po tom být člověkem, abych ji mohl držet v náručí bez toho, že bych riskoval její život. Tak bych mohl rozvíjet svoje představy, představy, které nekončily krví na mých rukou nebo v mých očích.
Moje touha po ní byla neomluvitelná. Jaký druh vztahu bych jí mohl nabídnout, kdybych se jí nemohl ani dotknout?
Položil jsem si hlavu do dlaní.
Všechno to pro mě bylo ještě víc matoucí, protože jsem se nikdy předtím necítil tak lidsky - dokonce ani tehdy když jsem ještě byl člověk, aspoň co si vzpomínám. Když jsem byl člověk, moje myšlenky se točily jen okolo mé vojenské kariéry. První světová válka trvala téměř celé moje dospívání, a když vypukla epidemie chřipky, chybělo mi jen devět měsíců do osmnáctých narozenin .. Z těchto lidských let mi zůstaly jen nejasné pocity, temné myšlenky, které se ztrácely každým dalším desetiletím. Nejvíc si pamatuju na matku, a když jsem si vybavil její tvář, znovu mě zaplavila stará bolest. Vzpomínám si, jak moc nenáviděla budoucnost, do které jsem byl tak nadšený, jak se každý večer modlila, aby ta odporná vojna už skončila. Nepamatuju si žádné další druhy pocitů. Kromě mateřské lásky tu už nebyla žádná jiná láska, pro kterou bych si býval přál zůstat …
Tohle pro mě bylo úplně nové. Neměl jsem ten pocit s čím porovnat.
Láska, kterou jsem cítil k Belle se zjevila z ničeho nic, moje láska k ní byla naprosto čistá a jasná, ale teď začala být pošpiněná. Moc jsem si přál, abych se jí mohl dotknout. Přála si to samé?
Na tom nezáleží, snažil jsem se sám sebe přesvědčit.
Díval jsem se na svoje ruce, nenáviděl jsem jejich tvrdost, chlad, nelidskou sílu …
Téměř jsem nadskočil, když se otevřely dveře na straně spolujezdce.
Ha! Překvapil jsem tě. To je poprvé, pomyslel si Emmett, když nastupoval. "Vsadím se, že si slečna Goffová myslí, že bereš drogy. Poslední dobou jsi naprosto nevyzpytatelný. Kde jsi dnes byl?"
"Já … udělal jsem dobrý skutek."
Huh?
Zachichotal jsem se. " Staral jsem se o nemocné, tedy něco v tom smyslu."
To ho ještě více zmátlo, ale potom se nadechl a zachytil její vůni v autě.
"Oh. Opět ta dívka?"
Zakřenil jsem se.
Začíná to být divné.
"To mi povídej," zamumlal jsem.
Opět se nadechnul. "Hmm, ta má tedy vůni, co?"
Automaticky jsem zavrčel, ještě dřív než jsem si v hlavě srovnal jeho slova.
"V klidu, jen to konstatuju."
V tu chvíli dorazili i ostatní. Rosalie zaznamenala pach v autě a zlostně se na mě zadívala. Ještě stále se s tím nesmířila. Přemýšlel jsem, co všechno se jí nelíbí, ale všechno, co jsem z jejích myšlenek slyšel, byly urážky.
Ani Jasperova reakce se mi nelíbila. Stejně jako Emmett i on si všiml, že byla Bella v autě. Ne kvůli vůni, ta je nepřitahovala ani ze zlomku tak jako mě. Stále mě rozčilovalo, že její krev se jim zdá tak sladká. A Jasper neměl tak dokonalou sebekontrolu …
Alice doskákala na moji stranu auta a natáhla se pro Bellin klíč o auta.
"Viděla jsem jenom, jak to udělám," řekla nesrozumitelně, tak jak bylo jejím zvykem. "Budeš mi muset říct proč."
"To neznamená, že - "
"Já vím, já vím. Počkám. Už to nebude dlouho."
Povzdechl jsem si a podal jí klíč.
Jel jsem za ní k domu Belly. Déšť působil jako milión maličkých kladiv, které bubnovaly tak hlasitě, že Bella určitě nemohla slyšet hluk jejího pickupu. Sledoval jsem okno její ložnice, ale ona nevyhlédla ven. Možná tam ani nebyla, neslyšel jsem žádné myšlenky.
Byl jsem smutný, že neslyším aspoň něco, čím bych ji mohl zkontrolovat, přesvědčit se, jestli je šťastná, nebo alespoň v bezpečí.
Alice se posadila dozadu a rozjeli jsme se domů. Cesty byly prázdné, takže to zabralo jen pár minut. Vystoupili jsme z auta a každý jsme se začali věnovat svojí vlastní zábavě.
Emmett a Jasper byli zabráni do svého složitého šachového turnaje. Přitom používali všech osm šachovnic rozložených podél celé skleněné stěny a řídili se svými vlastními komplikovanými pravidly. Nedovolí mi hrát s nimi, jenom Alice se mnou může soupeřit.
Alice odešla k počítači, který byl hned za nimi, v okamžiku jsem slyšel jak se monitor probudil k životu. Alice pracovala na designovém projektu, kterým chtěla vylepšit Rosalin šatník, ale Rosalie jí dnes nepomáhala svými připomínkami, jaký střih a jakou barvu použít, když se její ruka přesouvala po dotykovém displeji (Carlisle a já jsme ho museli mírně vylepšit, když původně reagoval na teplotu). Namísto toho se Rosalie rozvalovala na pohovce a přepínala dvacet programů televize za vteřinu, bez přestávky. Slyšel jsem, jak přemýšlí, jestli má jít a nebo nemá jít do garáže vylepšovat svoje BMW.
Esme byla nahoře a něco mrmlala ke svému novému projektu.
Alice si po chvíli opřela hlavu o stěnu a začala Jasperovi rty naznačovat Emmettovy další kroky - Emmett seděl zády k Alici, takže Alici nemohl vidět. Jasper využil nápovědy a zabavil Emmettovi oblíbeného koně.
A já jsem poprvé po dlouhé době, až jsem se za to styděl, zamířil přímo k nádhernému klavíru, který byl postaven nedaleko od hlavního vchodu.
Jemně jsem přejel prsty po klávesách, testoval jsem výšky. Ještě stále byl perfektně naladěný.
Nahoře se Esme na moment zastavila, naklánějíc hlavu do strany.
Začal jsem hrát první část písně, která mi dnes v autě zazněla v hlavě, potěšený tím, že to zní ještě lépe než jsem si představoval.
Edward znova hraje, pomyslela si Esme radostně, na tváři úsměv. Tiše vstala od stolu a přešla ke schodišti.
Přidal jsem k tomu ještě další tóny a nechával jsem melodii, aby mě prostoupila.
Esme se spokojeně usmívala, posadila se na vrchol schodiště a hlavu si opřela o zábradlí. Nová píseň. Je to už tak dlouho … Tak nádherná skladba.
Viděl jsem melodii novým směrem, následovaly další noty.
Edward znovu skládá? Pomyslela si Rosalie a zaťala zlostně zuby.
Přesně v tu chvíli šlápla vedle a já jsem si konečně mohl bez problémů přečíst všechny její skutečné emoce. Konečně jsem viděl, proč tak zuřila. Proč by zabití Isabelly Swanové nepřitížilo jejímu svědomí.
Co se týkalo Rosalie, vždy šlo jen o pýchu.
Hudba náhle ustala a já jsem se zasmál dříve, než jsem si to stihl uvědomit. Když jsem pobaveně vyprskl, rychle jsem si zakryl rukou ústa.
Rosalie se ke mně otočila a v očích se jí odrážela zuřivost.
Emmett a Jasper se na mě také dívali a stejně tak jsem mohl slyšet Esmin zmatek. V mžiku byla dole a střídavě sledovala mě a Rosalii.
"Nepřestávej, Edwarde," povzbudila mě po chvíli.
Otočil jsem se zády k Rosalii a začal znovu hrát. Snažil jsem se ovládnout výraz na tváři, když Rosalie přešla nahněvaně přes místnost. Určitě se cítila trapně.
Jestli to někomu řekneš, uštvu tě jako psa
Potlačil jsem další výbuch smíchu.
"Co se děje, Rose?", zavolal na ní Emmett. Rosalie se neotočila, ale hrdě vypochodovala z domu do garáže, kde si lehla pod svoje auto, jako by pod ním chtěla pochovat.
"A tohle mělo znamenat co?" zeptal se mě Emmett.
"Nemám ani nejmenší tušení", jemně jsem zalhal.
Emmett rozčileně zanadával.
"Pokračuj v hraní," naléhala Esme, protože se moje ruce opět zastavily.
Udělal jsem, co chtěla, přičemž se postavila za mě a ruce mi položila na ramena.
Píseň byla neodolatelná, ale stále nedokončená. Chvíli jsem si hrál s přechodem, ale stále mi tam něco nesedělo.
"Je okouzlující. Už má jméno?" zeptala se Esme.
"Ještě ne."
"Je v pozadí nějaký příběh? Zeptala se s úsměvem v hlase. Velmi ji to potěšilo a já jsem cítil vinu za to, že jsem tak dlouho zanedbával hudbu. Bylo to sobecké.
"Bude to asi ukolébavka." Našel jsem správný přechod, píseň se lehce přenesla no nového směru. "
"Ukolébavka," zopakovala.
Na pozadí této písně byl příběh, a jakmile jsem si to uvědomil, všechno do sebe začalo zapadat. Ten příběh byl obraz dívky spící na úzké posteli s tmavými hustými vlasy, které byly divoce rozházené na všechny strany jako mořské řasy, …
Alice odešla od Jaspera a sedla si vedle mě. Svým zvonivým hlasem posadila melodii o dvě oktávy výš.
"Líbí se mi to," zašeptal jsem. "Co si myslíš o tomhle?"
Přidal jsem i její melodii - prsty mi rychle běhaly po klávesách, abych spojil všechny části dohromady - mírně jsem ji pozměnil, dodal jí nový směr …
Chytila se a zpívala.
"Ano. Dokonalé," konstatoval jsem.
Esme mi stiskla ramena.
Teď už jsem věděl jak to zakončit, zatímco Alice zvýšila tón a mírně ho přesunula. Věděl jsem, jak píseň musí skončit, protože to spící děvče bylo dokonalé takové jaké bylo a všechny změny by byly nesprávné, byl by to smutek. Píseň se nesla v tomto duchu, teď už pomaleji a tišeji. Alice také ztišila hlas až na úroveň, která by se hodila do svícemi osvícené katedrály.
Zahrál jsem poslední notu a sklonil hlavu.
Esme mě pohladila po vlasech. Bude to v pořádku, Edwarde. Bude to fungovat. Zasloužíš si štěstí synku. Osud ti to dluží.
"Díky," zašeptal jsem a přál jsem si, abych tomu mohl věřit.
Láska vždy nepřichází dokonale zabalená.
Zasmál jsem se beze stopy humoru v hlase.
Ty, ze všech lidí na této planetě, jsi nejlépe připravený si poradit s něčím tak těžkým. Ty jsi ten nejlepší z nás.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama