Bude to, jako kdybych nikdy neexistoval...

8.kapitola (1.část)

20. prosince 2008 v 19:25 | Káťule |  Midnight sun
8.kapitola - Duch

Jasperovy hosty jsem za ty dva slunečné dny co již byli ve Forks moc často neviděl. Domů jsem chodil jen proto, aby se o mě Esme nebála. Kromě toho stejně jsem spíše vypadal jako přelud než jako upír. Vznášel jsem se neviditelně ve stínu, odkud jsem pozoroval objekt mé lásky a posedlosti - odkud jsem ji mohl vidět a slyšet ji v myšlenkách těch šťastných lidí, kteří mohli být okolo ní ve slunečním světle, kteří se mohli náhodně dotýkat hřbetu její ruky. Nikdy na takovýto kontakt nezareagovala, její ruce byly totiž stejně teplé jako jejich.

Toto vynucené odloučení od školy mi ještě nikdy předtím nepůsobilo takové trápení. Ale zdálo se, že ji sluníčko dělá šťastnou, takže jsem se ho nemohl nesnášet. Byl jsem vděčný všemu, co ji rozveselovalo.

V pondělí ráno jsem poslouchal rozhovor, který by byl schopný zničit moji sebedůvěru a udělat z času stráveného bez ní hotové peklo. Jenže když skončil, můj den byl opět šťastný.

Mika Newtona bych měl alespoň trochu ocenit, nevzdal se tak rychle a neodplazil se, aby si mohl lízat rány. Byl odvážnější, než jsem si myslel. Chystal se vyzkoušet svoji šanci znovu.

Bella přišla do školy o něco dříve, chtěla si užívat svítící slunce. Sedla si na piknikové lavičky na jižní straně jídelny, zatímco čekala až zazvoní. Její vlasy vypadaly na slunečním světle tak zvláštně, měla v nich načervenalý odstín, který jsem nečekal.

Mike ji tam našel, jak si čmárala něco do sešitu, potěšený tím, že má tolik štěstí. Bylo strašné jen tak bezmocně přihlížet, ukrytý v lese, spoutaný slunečním žárem.

Přivítala ho s dostatečným nadšením, které ho povzbudilo a mě způsobilo bolest.

Vypadá to, že se jí líbím. Vsadím se, že by se mnou bývala chtěla jít na ples. Co může být tak důležitého v Seattlu…

Všiml si změny v jejích vlasech. "Nikdy jsem si toho nevšiml - máš ve vlasech červený odstín."

Když chytil pramen vlasů mezi svoje prsty, bezděčně jsem vytrhl i s kořenem malý smrček, na kterém jsem měl položenou ruku.

"Jenom na slunci," odpověděla. K mému hlubokému uspokojení se od něj mírně odtáhla, když jí pramínek zastrčil za ucho.

Mike si při rozhovoru dodával odvahu. Připomněla mu esej, kterou jsme měli odevzdat do středy. Z jejího mírně samolibého výrazu jsem pochopil, že ona má tu svojí už napsanou. Úplně na to zapomněl a to dost ohrozilo jeho volný čas.

A sakra, hloupá esej.

Nakonec se přeci jen dostal k jádru věci - a já jsem zaťal zuby tak silně, že bych mohl rozdrtit i žulu, ale přeci jen se nedokázal zeptat přímo.

"Chtěl jsem se tě zeptat, jestli si nechceš někam vyjít."
"Aha", řekla.

Na chvíli ztichla.

Aha? Co to mělo znamenat? Bude souhlasit? Počkat, myslím, že jsem se jí vlastně ani nezeptal.

Ztěžka polkl, "No, mohli bychom jít na večeři nebo tak něco… a na eseji bych mohl zapracovat později."

Hlupáku, ani tohle nebyla otázka.

"Miku…"

Bolest a zuřivost mojí žárlivosti byla tak silná jako minulý týden. Zlomil jsem další strom ve snaze se ovládnout. Hrozně moc jsem toužil přeběhnout přes školní areál, příliš rychle pro lidské oči a unést ji pryč od toho chlapce, kterého jsem momentálně nenáviděl tak, že bych si užíval, když bych ho mohl zabít.

Řekne mu ano?

"Myslím, že by to nebyl nejlepší nápad."

Vydechl jsem a uvolnil se.

Takže nakonec byl Seattlu přeci jen výmluva. Neměl jsem se jí ptát. Co jsem si myslel. Určitě za tím bude ten magor, Culen…

"Proč?" mrzutě se zeptal.

"Myslím…," zaváhala. " a jestli někdy zopakuješ, co ti právě teď říkám, tak tě s radostí utluču k smrti."

Vybuchl jsem smíchy nad její výhružkou smrti. Sojka, která seděla vedle mě, vylekaně zakřičela a odletěla.

"Ale myslím, že by to ranilo Jessičiny city."

Jessičiny?" Cože? Ale... Oh. Okay. Hádám... Takže... Huh.

Jeho myšlenky byly naprosto nesouvislé.

"Vážně, Miku, copak jsi slepý?"
Připomněl jsem si její uvažování. Neměla by očekávat, že každý bude tak bystrý jako ona, i když tohle bylo vážně očividné. S tolika problémy, které měl Mike, když sbíral odvahu, aby se Belly zeptal, se vůbec nezamyslel nad tím, že by o něj Jessica mohla stát? Muselo to být sobectví, že si vůbec nevšímal pocitů druhých.Ale Bella byla nesobecká, ona viděla všechno.

Jessica. Huh. Wow. Huh. "Oh," nakonec z něho vypadlo.

Bella využila jeho zmatku ke svému úniku.

"Je čas na hodinu, nemůžu přijít zase pozdě."

Od té doby pro mě už Mike nebyl spolehlivý. Zjistil, že když znovu a znovu přemýšlel nad Jessikou, že se mu moc líbí myšlenka, že ji přitahuje. Bylo to sice podřadné, ne tak pěkné, kdyby to k němu cítila Bella..

Ale co, je milá. A má pěkné tělo. Ptáček v hrsti ….

Potom si začal představovat stejně vulgární představy, jaké měl dříve i o Belle, ale tentokrát mě spíš otravovali než rozčilovaly. Nezasloužil si žádné děvče, pro něj se daly dívky lehce měnit. Po tomhle už jsem v něm měl jasno.

Když mi Bella zmizela z dohledu, sedl jsem si, opřel se o studený kmen obrovského stromu a přeskakoval jsem z mysli do mysli, abych ji pořád viděl a byl jsem moc rád, když jsem se na ni mohl díval očima Angely Weberové. Přál jsem si, abych pro ni mohl něco udělat, abych jí mohl poděkovat za to, že je tak milá osoba. Bylo mi hned lépe, když jsem věděl, že Bella má alespoň jednu skutečnou přítelkyni.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama