Bude to, jako kdybych nikdy neexistoval...

9.kapitola (2.část)

20. prosince 2008 v 19:28 | Káťule |  Midnight sun

Byl jsem k ní tak upřímný, jak jsem jen mohl. Dlužil jsem jí to.

"Někdy mám problém se svou náturou, Bello." Díval jsem se z okna, přál jsem si, aby zaslechla ten varovný podtón v mých slovech a zároveň aby si toho nevšimla. U mě zvítězilo to druhé přání. Uteč, Bello, uteč. Zůstaň, Bello, zůstaň. "Ale to by nepomohlo, kdybych se otočil a dopadl ty…" Už jen ta myšlenka mě málem přinutila vyběhnout z auta. Zhluboka jsem se nadechl a nechal její vůni, aby mi prošla skrz hrdlo. "Alespoň o tom se snažím sám sebe přesvědčit."

"Aha."

Nic víc už nedodala. Kolik si toho přečetla mezi řádky? Kradmo jsem se na ní podíval, ale její tvář byla nečitelná. Pravděpodobně to bylo způsobené tím šokem. Ale aspoň nekřičela. Zatím.

Na chvíli jsem mlčel. Bojoval jsem sám proti sobě, snažil jsem se být tím, kým bych měl být. Ale zároveň tím, kým jsem být nemohl.


"Jessica s Angelou budou mít starost," řekla tiše. Hlas měla velmi klidný, nechápal jsem jak je to možné. Byla v šoku? Anebo si stále ještě neuvědomovala, co se stalo. "Měla jsem se s nimi sejít."

Chtěla být ode mě co nejdále? Nebo se jen bála, že o ní kamarádky budou mít starosti?

Neodpověděl jsem jí, ale nastartoval jsem auto a odvezl ji zpět. Každým metrem, kdy jsem byl blíže městu, bylo těžší se kontrolovat. Byl jsem k němu tak blízko …

Jestliže bylo moje přání nesplnitelné - jestli si ji stejně nikdy nezasloužím - tam proč bych ho nemohl potrestat? To bych si přeci mohl povolit …

Ne. Nevzdám se. Ještě ne. Příliš jsem jí chtěl, na to, abych se vzdal.

K restauraci, kde se měla setkat s kamarádkami, jsme dorazili dříve, než jsem si stihl utřídit myšlenky. Jessica a Angela už dojedly a obě byly velmi znepokojené. Rozhodly se, že jí půjdou hledat navzdory tmavým ulicím.

Dnešek nebyl moc dobrý den na vycházky ---

"Jak jsi věděl, kam…?" přerušila mě Bellina nedokončená otázka a já jsem si náhle uvědomil, že jsem opět šlápl vedle. Byl jsem příliš zaneprázdněný, než abych se jí zeptal, kde vlastně se má s kamarádkami sejít.

Ale místo toho, aby otázku dořekla, tak jen potřásla hlavou a jemně se usmála.

A tohle mělo znamenat co?

Neměl jsem dost času nad tím přemýšlet. Otevřel jsem dveře.

"Co to děláš?" zeptala se zmateně.

Nespouštím tě z očí. Snažím se nezůstat dnes večer sám. Asi tak něco. "Beru tě na večeři."

No, tak tohle bude rozhodně zajímavé. Ještě nedávno jsem plánoval zavolat Alici, abych mohl předstírat, že jsem si náhodně vybral stejnou restauraci jako Bela. A najednou, kam jsem se dostal - mám s ní prakticky rande. Tedy pravděpodobně se to úplně nepočítalo, když jsem jí nedal šanci odmítnout.

Obešel jsem auto, ale dveře už měla otevřené - bylo frustrující pohybovat se lidskou rychlostí - místo toho, aby počkala, až jí je otevřu. Bylo to proto, že nebyla zvyklá, aby s ní někdo zacházel jako s dámou, nebo proto, že si o mně myslela, že nejsem gentleman?

Čekal jsem, až se ke mně přidá a byl jsem čím dál víc znepokojený, že děvčata pokračují ve své cestě napříč tmavou ulicí.

"Jdi zastavit Jessiku s Angelou, než je budu muset taky stopovat, " rychle jsem jí přikázal. "Myslím, že tentokrát už bych se asi neudržel, kdybych zase narazil na ty tvoje známé." Ne, na to jsem nebyl dost silný.

Otřásla se, ale zareagovala rychle. Pohnula se jejich směrem a zavolala na ně, "Jess! Angelo!" Otočily se a Bella zamávala, aby upoutala jejich pozornost.

Bella! Je v pořádku! Pomyslela si s úlevou Angela.

Jde pozdě! Pomyslela si Jessica, ale byla také ráda, že se Bella nikde nezranila ani neztratila. Měl jsem ji za to o trochu radši než předtím.

Spěchaly zpět, ale najednou se jim na tváři odrazilo překvapení, že mě vidí stát vedle ní.


Uh-cože! Ohromeně si pomyslela Jessica. Do háje, to přece není možné!

Edward Cullen? Odešla jsem proto, aby ho mohla jít hledat? Ale proč se tedy ptala, jestli jsou ve městě, kdyby věděla, že je tady … Na chvíli jsem zahlédl Bellin zahanbený výraz, když se ptala Angely, jestli moje rodina chybí často ve škole. Ne, nemohla to vědět, rozhodla se Angela.

Myšlenky Jessicy přecházely z překvapení na podezření. Bella mi něco zatajila.

"Kde jsi byla?" zeptala se podezřívavě Belly, ale všiml jsem si, že se na mě krátce podívala.

"Ztratila jsem se. A pak jsem narazila na Edwarda," odpověděla jí Bella a přitom na mě ukázala. Její hlas byl pozoruhodně …. Normální. Jako kdyby to tak doopravdy bylo.

Musí být v šoku. To je jediné vysvětlení.

"Nevadilo by, kdybych se k vám přidal?" slušně jsem se zeptal, věděl jsem, že už večeřely.

Bože ten je ale sexy…, pomyslela si Jessica a pak se jí myšlenky rozutekly.

Angela na tom byla lépe. Ach, kdybychom už nejedly. Wow. Já jen že, … Wow.

Proč takhle nemohla reagovat Bella?

"No… jasně že ne," vydechla Jessica.

Angela se zamračila "Ehm, totiž, Bello, my jsme se vlastně už najedly, když jsme na tebe čekaly - promiň," přiznala se Angela.

Co? Buď zticha! Namítala Jessica.

Bella jen bezstarostně pokrčila rameny. Určitě je v šoku. "To nevadí - nemám hlad."

"Myslím, že bys měla něco sníst," nesouhlasil jsem. Potřebovala trochu cukru - i když už i tak voněla hrozně sladce, pomyslel jsem si ironicky. Za chvíli se sesype a určitě by se tomu dalo předejít, kdyby neměla prázdný žaludek. Lehce odpadávala, to už jsem se přesvědčil.

Děvčata nebudou v nebezpečí, když pojedou přímo domů. Je to nepronásledovalo na každém kroku.

A taky bych byl radši s Bellou o samotě - tedy pokud by chtěla se mnou zůstat o samotě ona.

"Vadilo by vám, kdybych dnes večer odvezl Bellu domů já?" zeptal jsem se dřív, než stačila Bella zareagovat. "Tak aspoň nebudete muset čekat, až se nají."

"No, to není problém, myslím…" Jessica se upřeně koukala na Bellu, snažila se z jejího výrazu odhadnout, jestli to chce i ona.

Chtěla bych zůstat … Ale pravděpodobně ho chce mít pro sebe. Kdo by nechtěl? Pomyslela si. Přesně v tom momentě sledovala Bellu, která na ní zamrkala.

Bella zamrkala?


"Dobře." Řekla rychle Angela, když usoudila, že je to přesně to, co Bella chce. A i to tak vypadalo. "Tak se uvidíme zítra, Bello… Edwarde." Potom chytla Jessicu za ruku a táhla jí pryč.

Budu muset najít způsob, jak Angele poděkovat.

Jessicy auto bylo zaparkované nedaleko, pod jasným světlem pouliční lampy. Bella je pozorně sledovala, dokud nebyly bezpečně v autě, až se jí samým soustředěním vytvořila na čele vráska. Takže si musela uvědomovat nebezpečí, ve kterém se před chvílí ocitla. Když Jessica odjížděla, zamávala a Bella jí také. Když auto zmizelo z dohledu, zhluboka se nadechla a otočila se ke mně.

"Já ale vážně nemám hlad," řekla mi.

Proč čekala, až odejdou, aby na mě začala mluvit? Opravdu se mnou chtěla být o samotě - dokonce i teď, když byla svědkem mojí neuvěřitelné zuřivosti?

Ale tak nebo tak, něco musí sníst.

"Udělej mi radost,"řekl jsem.

Otevřel jsem dveře restaurace a čekal jsem.

Povzdechla si, ale vešla dovnitř.

S Bellou po boku jsme došli k hostesce. Bella se stále zdála klidná. Chtěl jsem se dotknout její ruky, jejího čela, zkontrolovat, jestli nemá horečku. Ale moje chladné ruce by ji určitě odradily, tak jako minule.

Oh, můj ty … hostesčin hlasitý mentální hlas pronikl do mého podvědomí. Můj ty, och, ty …

Zdálo se, že dnes jsem měl výjimečné štěstí na takovéto reakce. Nebo jsem si je teď jen víc uvědomoval, když jsem si tak hrozně přál, aby mě takhle vnímala Bella? Pro naši kořist jsme byli atraktivní. Nikdy předtím jsem nad tím moc nepřemýšlel. Obyčejně, pokud nepočítáme lidy jako Shelly Copová a Jessica Stanleyová, ale pocit počátečního okouzlení vystřídalo zděšení …

"Stůl pro dva?" zeptal jsem se, protože hosteska stále nic neříkala.

"Oh, em, ano. Vítejte v La Bella Italia." Hmm! Jaký má hlas. "Prosím, následujte mě." Byla úplně zabraná do myšlenek - plánovala.

Možná, že je to jeho sestřenice. Sestra těžko, nejsou si podobní. Ale určitě rodina. On nemůže jít na rande s někým jako je ona.

Lidské oči byly zastřené, nic nevnímaly jasně. Jak si mohla takhle žena myslet o mě, o mém fyzickém vzhledu - mimochodem lákadlu pro kořist - že jsem přitažlivý a přitom nevidět jedinečnost dívky sedící vedle mě?

Hm, v každém případě, …. Pomyslela si, když nás vedla ke stolu pro čtyři uprostřed nejplnější části restaurace. Mohla bych mu podstrčit svoje číslo, i když je tu ona…? Uvažovala.

Z peněženky jsem vytáhl peníze. Lidé vždy začali zázračně spolupracovat, když došlo na peníze.

Bella si sedala za stůl, který nám vybrala hosteska. Zavrtěl jsem hlavou, takže zaváhala a naklonila zvědavě hlavu. Ano, dnes bude velmi zvědavá a přeplněná část není ideální místo na takovýhle rozhovor.

"Neměla byste něco trochu víc stranou?" zeptal jsem se hostesky, zatímco jsem jí podával peníze. Oči se jí překvapením rozšířily a potom zúžily, když si ode mě brala peníze.

"Jistě."

Zatímco nás vedla k odlehlejším boxům, zírala na peníze.

Padesát dolarů za jiný stůl? Tedy, je dost bohatý. To dává smysl - vsadím se, že jeho bunda stála víc, než je moje výplata. Do háje. Proč by chtěl soukromí s někým, jako je ona?

Dovedla nás k boxu, kde nás nikdo nemohl vidět - tedy alespoň reakci Belly na to, co jí dnes řeknu. Neměl jsem ani ponětí, co ode mě bude chtít vědět. Nebo co všechno jí řeknu.

Kolik už toho uhodla? Jak si vysvětlila dnešní události?

"Jak by vám vyhovovalo tohle?" zeptala se hosteska.

"Dokonale." Zeširoka jsem se na ní usmál a ukázal zuby, protože jsem byl už mírně rozčilený jejím přístupem k Belle. Ať mě vidí v pravém světle.

Wow. "Ehm, vaše obsluha tu bude okamžitě." Nemůže být skutečný. Pravděpodobně se mi to zdá. Možná že zmizí …možná bych mu měla napsat svoje číslo na talíř s kečupem … uvažovala, když odcházela s hlavou jemně nakloněnou do strany.

Zvláštní. Ještě stále nebyla vystrašená. Náhle jsem si vzpomněl na Emmettovo pošťuchování v jídelně před několika týdny. Vsadím se, že já bych ji vyděsil líp.

Že bych vyměkl?

"Tohle bys lidem vážně neměl dělat," přerušila Bella kritikou moje myšlenky. "To není moc fér."

Sledoval jsem její výraz. Na co myslela? Vždyť jsem tu servírku nevyděsil, i když jsem se o to pokusil. "Co bych neměl dělat?"

"Takhle je oslňovat - ona se z toho pravděpodobně právě teď vydýchává v kuchyni."

Hmm. V tomhle se Bella pletla. Servírka právě v kuchyni o mně vyprávěla svojí kolegyni.

"Ale no tak," vyčítala mi Bella, když jsem jí hned neodpověděl. "Musíš vědět, jak na lidi působíš."

"Oslňuju lidi?" To bylo zajímavé pojmenování. Na dnešní den to sedělo. Přemýšlel jsem, proč ten rozdíl …

"To sis nevšiml? Zeptala se. "Myslíš, že každý tak snadno prosadí svou?"

"Oslňuju tebe?" Moji zvědavost jsem tentokrát vyslovil nahlas, a když už byla ta slova venku, nemohl jsem je vzít zpět.

Ale dřív, než jsem mohl začít litovat své otázky, odpověděla. "Často," a tváři jí zčervenaly.

Oslňoval jsem ji.

Moje tiché srdce překypovalo nadějí tak intenzivně, jako ještě nikdy předtím.

"Ahoj," řekla servírka a představila se. Její myšlenky byly hlasité, zřetelnější než ty hostesky, ale nevnímal jsem je. Místo toho jsem se díval na Bellu, sledovala jsem, jak jí na tváři pod kůží proudí krev, nevšímal jsem si ohně v krku. Rozjasňovalo ji to a tak moc to šlo dohromady s její krémovou pokožkou …

Servírka ode mě cosi čekala. Aha jasně, ptala se, co si dáme k pití. Pokračoval jsem ve sledování Belly, takže se na ní servírka neochotně podívala.

"Já si dám colu," řekla Bella spíše otázkou.

"Dvě coly," doplnil jsem ji. Žízeň - ta lidská - byla příznakem šoku. Ujistím se, že se jí do krevního oběhu dostane cukr.

I když vypadala zdravě. Víc než zdravě, ona téměř zářila.

"Co je?" zeptala se, přemýšlela, proč na ní tak zírám, aspoň jsem si to myslel. Ani jsem si neuvědomil, že servírka už odešla.

"Jak ti je?" zeptal jsem se jí.

Zamrkala překvapením nad mojí otázkou. "Jsem v pohodě."

"Není ti na omdlení, špatně, zima…?"

Byla ještě víc zmatená. "Mělo by?"

"No, vlastně čekám, že přejdeš do šoku." Pousmál jsem se, čekal jsem, že bude zapírat. Nechtěla, aby ji někdo opatroval.

Chvíli jí trvalo, než mi odpověděla. Byla mírně nesoustředěná. Občas tak vypadala, když jsem se na ni díval. Byla … oslněná?

Tak strašně rád bych tomu věřil.

"Pochybuju, že k tomu dojde. Odjakživa mi šlo dobře potlačovat nepříjemné věci," odpověděla jemně, bez dechu.

Takže už měla zkušenosti s nepříjemnými věcmi? Byl její život vždy takové nebezpečí?

"Přesto budu klidnější, až do sebe dostaneš nějaký cukr a jídlo," řekl jsem jí.

Servírka se vrátila s pitím a košíkem slaných tyčinek. Položila je přímo přede mě a zeptala, jestli si neobjednáme něco dalšího. Snažila se přitom zachytit můj pohled. Naznačil jsem jí, že by se měla obrátit k Belle a potom jsem jí opět ignoroval. Měla nechutnou mysl.

"Hm…," rychle přeběhla pohledem menu, "dám si houbové ravioly."

Servírka se ke mně dychtivě otočila. "A vy?"

"Já nic."

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama