Bude to, jako kdybych nikdy neexistoval...

9.kapitola (3.část)

20. prosince 2008 v 19:29 | Káťule |  Midnight sun

Bella se mírně zakřenila. Hmm. Musela si všimnout, že nikdy nejím. Ona si všímala všeho. A já jsem vždy zapomínal, že vedle ní musím být opatrný.

Počkal jsem, až spolu budeme zase sami.

"Pij," poručil jsem.

Překvapilo mě, že mi okamžitě a bez námitek vyhověla. Pila, dokud nevypila celou sklenici a tak jsem před ní postavil i tu svojí a mírně jsem se zamračil. Žízeň nebo šok?

Trochu se napila a zachvěla se.

"Je ti zima?"

"To je jen tou colou," vysvětlovala, ale znovu se zachvěla a její rty se mírně roztřásly, jako kdyby právě začínala drkotat zuby.

Ta pěkná blůza, co měla na sobě, nevypadala, že by jí dokázala zahřát, padla ji jako ulitá, téměř jako druhá kůže a také byla tak křehká jako ta první. Byla tak jemná, tak … smrtelná.

"Ty nemáš bundu?"

"Mám," podívala se na prázdnou lavici vedle sebe. "Jé - nechala jsem ji u Jessiky v autě."

Vysvlékl jsem si bundu, a hrozně moc jsem si přál, aby nebyla stejně chladná, jako moje tělo. Bylo by tak krásné, dát jí vyhřátý kabát. Podívala se na mě, červenala se. Nad čím přemýšlela?

Nad stolem jsem jí podal bundu, oblékla si jí a opět se zatřásla.

Ano, bylo by krásné, kdybych měl nějakou tělesnou teplotu.

"Díky," řekla. Zhluboka se nedechla a vyhrnula si rukávy, aby vysvobodila svoje ruce. Znovu se zhluboka nadechla.

Že by už byla v pořádku. Barvu měla stále dobrou, krémovou pokožku a na tváři červeň, která tvořila kontrast s tmavomodrou blůzou.

"Tenhle odstín ti jde dobře k pleti," vysekl jsem jí poklonu. Vlastně jsem byl jen upřímný.

Začervenala se, což ještě zvýraznilo výsledný efekt.

Vypadala v pořádku, ale nechtěl jsem riskovat. Posunul jsem před ní košík s tyčinkami.

"Vážně, já žádný šok mít nebudu," protestovala, když pochopila, o co mi jde.

"Měla bys - normálnímu člověku by se to stalo. Ty nevypadáš ani otřeseně." Hleděl jsem na ní nevěřícně a přemýšlel jsem, proč by nemohla být normální, ale potom mě hned napadlo, jestli bych vůbec chtěl, aby taková byla.

"Cítím se s tebou velmi bezpečně," řekla mi a její oči odrážely bezmeznou důvěru. Důvěru, kterou jsem si nezasloužil.

Její instinkty byly úplně nanic. To musel být ten problém. Pravděpodobně nerozeznala nebezpečí jako každý jiný normální člověk. Reagovala přesně opačně. Místo aby utíkala, zůstávala při něčem, co by ji mělo vystrašit …

Jak bych ji mohl přede mnou ochránit, když ani jeden z nás to nechtěl?

"Tohle je komplikovanější, než jsem plánoval," zašeptal jsem si pro sebe.

Téměř jsem viděl, jak přemýšlí o mých slovech a zajímalo by mě, jak si je vyložila. Vzala si tyčinku a začala ji žvýkat, jako kdyby si nic neuvědomovala. Chvíli ji oždibovala a potom zamyšleně naklonila hlavu.

"Obvykle jsi v lepší náladě, když máš oči tak světlé," konstatovala bezstarostně.

Připomněla to takovým věcným tónem, až mě to šokovalo. "Cože?"

"Vždycky jsi hůř naložený, když máš oči černé - tehdy to čekám," pokračovala. "Mám o tom svou teorii."

Takže nakonec přišla na nějaké vysvětlení. Samozřejmě, že ano. Cítil jsem obrovský strach, když jsem přemýšlel nad tím, jako blízko pravdy asi tentokrát bude.

"Další teorie?"

"Mm-hm." Lhostejně kousala tyčinku. Jako kdyby nevedla rozhovor o příšerách se samotným netvorem.

"Doufám, že tentokrát jsi byla kreativnější…" Lhal jsem, když nepokračovala. To v co jsem opravdu doufal, bylo, aby se pletla, aby byla na míle vzdálená pravdě. "Nebo pořád vykrádáš komiksy?"

"Ne, to ne, nenašla jsem to v komiksu, ale taky jsem si to nevymyslela sama," přiznala mírně rozpačitě.

"Takže?" naléhal jsem.

Určitě by nebyla tak v klidu, kdyby se chystala začít křičet strachy.

Kousala si rty a váhala, když se objevila servírka s jídlem. Téměř jsem jí nevnímal, když před ní položila talíř s jídlem a zeptala se mě, jestli si přeji ještě něco.

Odmítl jsem a požádal jí o další colu. Servírka si nevšimla prázdných skleniček na stole. Vzala je a odešla.

"Co jsi říkala?" Když jsme byli znova sama, znepokojeně jsem jí vybídl, aby mi vše vysvětlila.

"Povím ti o tom v autě," řekla potichu. Ajaj, tak to bude zlé. Nechtěla o tom mluvit tady. "Jestli…" náhle dodala.

"Ty máš podmínky?" Byl jsem tak napnutý, že jsem málem zavrčel.

"Samozřejmě mám pár otázek."

"Samozřejmě," souhlasil jsem ostře.

Její otázky mi pravděpodobně vypoví dost o tom, jakým směrem se ubírají její myšlenky. Ale jak na ně odpovím? Budu lhát? Nebo ji odradím pravdou? Nebo neřeknu nic, protože se nedokážu rozhodnout?

Do té doby, než nám servírka přinesla další dávku coly, jsme tam potichu seděli.

"No, pokračuj," zeptal jsem se Belly, když servírka odešla.

"Proč jsi v Port Angeles?"

Pro ni to byla jednoduchá otázka. Dohromady by se z toho nic moc nedozvěděla, ale kdybych jí odpověděl popravdě, prozradil bych příliš mnoho. Ať nejdřív prozradí něco sama.

"Další."

"Ale to je ta nejlehčí," namítla.

"Další," zopakoval jsem.

Moje odpověď ji zklamala. Otočila se ode mě a podívala se na jídlo na stole. Pomalu jedla těstoviny a uvažovala. Napila se coly a potom se na mě znovu podívala.

Podezřívavě přimhouřila oči.

"Tak dobře," řekla. "Řekněme, samozřejmě hypoteticky, že by… někdo… dokázal poznat, co si lidé myslí, že by jim četl v mysli, víš - až na pár výjimek."

No, mohlo to být i horší.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama