Bude to, jako kdybych nikdy neexistoval...

9.kapitola (4.část)

20. prosince 2008 v 19:30 | Káťule |  Midnight sun

Tak proto ten jemný úsměv, který jsem postřehl na její tváři, když jsme vystupovali z auta. Byla opravdu dobrá, tohohle si na mě ještě nikdo nevšiml. Samozřejmě, kromě Carlislea, když jsem odpovídal na jeho myšlenky. Poznal to ještě dříve než já …

Ta otázka nebyla až tak hrozná. Když už bylo jasné, že ví, že se mnou cosi není v pořádku, nebylo to tak hrozné, jako to mohlo být. Nakonec čtení myšlenek nebyla klasická vlastnost upírů. Souhlasil jsem s její hypotézou.

"Až na jednu výjimku," opravil jsem ji, "hypoteticky."

Snažila se neusmívat, přestože jí moje upřímnost potěšila. "Dobře, tak tedy až na jednu výjimku. Jak to funguje? Kam až může zajít? Jak by… ten dotyčný… dokázal najít někoho jiného v přesně správnou dobu? Jak by poznal, že je ta osoba v nesnázích?"

"Hypoteticky?"

"Jasně." Trochu jí cukaly rty, zatímco v hnědých očích jí hořela nedočkavost.

"No," zaváhal jsem. "Kdyby… ten dotyčný…"

"Říkejme mu Joe," navrhla.

Musel jsem se usmát jejímu nadšení. Opravdu si myslela, že pravda bude příjemná? Kdyby moje tajemství taková byla, proč bych je před ní skrýval?

"Tak tedy Joe." Souhlasil jsem. " Kdyby Joe předtím dával lepší pozor, tak by to načasování nemuselo být tak přesné." Zavrtěl jsem hlavou, snažil se zapudit myšlenku, že jsem přišel téměř pozdě. Jenom ty se dokážeš dostat do potíží v tak malém městě. Ty bys vyčerpala zdejší statistiky zločinnosti na deset let dopředu, víš."

Zvedla koutky úst a potom je našpulila. "Mluvili jsme o hypotetickém případu."

Zasmál jsem se jejímu rozčilení.

Její rty, její kůže … Vypadaly tak hebce. Chtěl jsem se jich dotknout. Chtěl jsem jí špičkou prstu zvednout koutek úst do krásného úsměvu. Ale bylo to tak nereálné, tak nemožné. Moje kůže by ji odpuzovala.

"Ano, mluvili," řekl jsem, protože jsem se chtěl vrátit k rozhovoru dříve, než bych byl ještě více deprimovaný. "Budeme ti říkat Jane?"

Naklonila se ke mně a všechen její humor a rozčílení ji z jejích nádherných očí náhle zmizelo.

"Jak jsi to věděl?" zeptala se mě tichým, naléhavým tónem.

Měl bych jí říct pravdu? A jestli ano, jak velkou část pravdy?

Chtěl jsem jí to říct. Chtěl jsem si zasloužit tu důvěru, která se stále ještě odrážela z jejího výrazu.

"Můžeš mi věřit, to víš," zašeptala a natáhla ruku, jako by se chtěla dotknout mých rukou, které jsem měl položené před sebou na stole.

Rychle jsem je odtáhl, nemohl jsem snést pomyšlení, na to, jak by asi reagovala na moji mrazivou a tvrdou pokožku. Ruka jí klesla.

Věděl jsem, že co se týče udržení mého tajemství, že jí můžu důvěřovat - byla spolehlivá a dobrá až do morku kostí. Ale nevěřil jsem tomu, že nebyla vyděšená. Měla by být. Pravda byla hrozná.

"Nevím, jestli mám jinou možnost," zašeptal jsem. Pamatuju si, že jsem si z ní jednou dělal srandu, že je mimořádně nevšímavá. Kdybych se tenkrát podíval blíže, zjistil bych, že jsem ji urazil. Tak dobře, tohle jsem mohl spravit. "Mýlil jsem se - jsi mnohem všímavější, než jsem si o tobě myslel." A i když si to teď neuvědomovala, myslel jsem si toho o ní už dost. Nic jí neušlo.

"Měla jsem dojem, že ty se nikdy nemýlíš." Usmívala se, dobírala si mě.

"To bývalo." Normálně jsem věděl, co dělám. Obvykle jsem si byl úplně jistý, co mám dělat. Ale teď ze všeho zůstal jen zmatek a chaos.

Ale neměnil bych. Nechtěl jsem život, který dává smysl. Ne pokud zmatek znamenalo být s Bellou.

"Mýlil jsem se v tobě ještě v jedné věci," pokračoval jsem s vysvětlením. "Ty nejsi magnet na nehody - to není dost široká klasifikace. Ty jsi magnet na potíže. Jestli je něco nebezpečného v dosahu patnácti kilometrů, nevyhnutelně si tě to najde." Proč ona? Co udělala, že si tohle zasloužila?

Belina tvář byla vážná. "A ty sám se do té kategorie řadíš taky?"

Bylo velmi důležité, abych jí na tuto otázku odpověděl pravdivě. "Nesporně."

Oči se jí zúžily - ale ne podezřením, ale soustředěním. Potom natáhla ruce nad stůl. Trochu jsem se odtáhl, ale nebrala to na vědomí, byla odhodlaná se mě dotknout. Zadržel jsem dech. Tentokrát ne kvůli její vůni, ale kvůli náhlému napjetí, které jsem cítil. Byl to strach. Moje kůže jí bude odporná. Uteče.

Jemně přejela konečky prstů po hřbetu mojí ruky. V životě jsem necítil nic takového, takový žár z jejího teplého a jemného dotyku. Bylo to dokonalé.

Tedy bylo by, kdybych nebral na vědomí svůj strach. Bez dechu jsem sledoval její tvář, když se dotkla mojí ledové, tvrdé kůže.

Pousmála se.

"Díky." Její hlas byl vroucí vděčností. "Teď je to podruhé."

Její jemné prsty stále ležely na mojí ruce, jako kdyby se jí ten dotyk líbil.

Odpověděl jsem tak lhostejně, jak jsem jenom mohl. "Napotřetí to nebudeme zkoušet, platí?"

Zamračila se, ale přikývla.

Vyprostil jsem ruku. I když byl její dotek naprosto úžasný, nechtěl jsem pokoušet osud tím, že by se nakonec s odporem odvrátila. Ruce jsem si schoval pod stůl.

Četl jsem v jejích očích, i když její mysl zůstávala tichá, v jejích očích jsem viděl údiv i důvěru. V té chvíli jsem si uvědomil, že chci odpovědět na její otázky. Ne proto, že bych jí to dlužil. Ale proto, že jsem chtěl, aby mi důvěřovala.

Chtěl jsem, aby mě poznala.

"Jel jsem za tebou do Port Angeles," slova se ze mě řinuly tak rychle, že jsem neměl ani čas nad nimi přemýšlet. Věděl jsem, že pravda může být nebezpečná, jaké je to riziko. Každou chvílí se její nepřirozené ticho může proměnit v hysterický křik. Ale naopak, vědomí toho, že je to možné, mě přinutilo mluvit ještě rychleji. "Nikdy dřív jsem se nesnažil udržet někoho konkrétního naživu a je to mnohem svízelnější, než bych si myslel. Ale to je asi tím, že jde o tebe. Jak se zdá, obyčejní lidé prožijí den, a nepotká je tolik katastrof."

Sledoval jsem ji a čekal.

Usmála se a její čokoládové oči se rozzářily.

Právě jsem jí přiznal, že jsem jí sledoval a ona se usmívala.

"Napadlo tě někdy, že jsem to měla mít spočítané už poprvé s tou dodávkou, a že jsi vlastně stál v cestě osudu?" zeptala se.

"To nebylo poprvé," řekl jsem a upřeně pozoroval ubrus na stole. Zahanbeně jsem se hrbil. Všechny překážky už padly a pravda se nezadržitelně a nebezpečně drala na povrch. "Tys to měla spočítané, když jsem se s tebou poprvé setkal."

Zlobilo mě, že je to pravda. Bylo to, jako kdyby byla na černé listině smrti kvůli jakémusi krutému a nespravedlivému osudu. Jako kdyby se ten osud, že všech sil snažil, aby zemřela. Osud jsem si představoval jako strašidelnou, závistivou a pomstychtivou ježibabu.

Chtěl jsem, aby za ní byl někdo zodpovědný, abych měl někoho, proti komu bych mohl bojovat. Něco, co bych mohl zničit, aby byla Bella v bezpečí.

Byla velice potichu, dech se jí zrychlil.

Podíval jsem se na ní s vědomím, že konečně uvidím strach, na který jsem tolik čekal. Právě jsem se přiznal, jak blízko jsem byl k tomu, abych jí zabil. Že jsem k tomu měl blíž, než tak dodávka, která byla jen několik centimetrů od toho, aby ji rozdrtila. Ale její tvář byla stále klidná, jen oči měla zúžené soustředěním.

"Ty si to pamatuješ?" Na to si musela pamatovat.

"Ano." Byla klidná. V očích jsem jí četl, že si na to vzpomíná. Věděla to. Věděla, že jsem ji tehdy chtěl zabít.

Jenže kde byl háček?

"A přesto sedíš tady," řekl jsem nevěřícně komentujíc tuto situaci.

"Ano, sedím tady… díky tobě." Odmlčela se. "Protože ty jsi nějak věděl, kde mě dneska hledat…?" naléhala zvědavě.

Bezmocně jsem se snažil odstranit bariéru, která blokovala její myšlenky. Zoufale jsem jí chtěl pochopit. Nedávalo mi to žádný smysl. Jak se mohla zajímat o něco jiného, když pravda ležela přímo před ní?

Zvědavě vyčkávala. Světla pokožka, která pro ni byla naprosto přirozená, mě hrozně přitahovala. Její večeře před ní ležela nedotknutá. Když jí řeknu příliš mnoho, bude potřebovat sílu, aby dokázala ovládnout zděšení.

Řeknu jí to. "Ty jez, já budu mluvit,"

Na chvíli o tom přemýšlela a potom si vložila do úst kousek těstovin tak rychle, že to bylo naprosto v rozporu s jejím klidným chováním. Dychtila po mé odpovědi více, než dávala najevo.

"Stopovat tě je těžší, než by mělo být. Obvykle někoho dokážu najít velmi snadno, jakmile jsem už předtím slyšel jeho mysl."

Pozorně jsem ji sledoval. Jedna věc bylo správně hádat, ale jiná věc byla, když se můj odhad potvrdil.

S rozšířenými očima mě sledovala. Cítil jsem, jak jsem zatnul zuby, očekával jsem její zděšení.

Ale ona jen zamrkala, hlasitě polkla, napíchla další těstovinu a vložila ji do úst. Chtěla, abych pokračoval.

"Dával jsem si bacha na Jessiku," pokračoval jsem pozorně promýšlejíc každé další slovo. "Ale nijak pozorně - jak jsem říkal, jenom ty se můžeš dostat do potíží v městečku, jako je Port Angeles -" Nemohl jsem odolat, abych to nedodal. Uvědomila si, že ostatní lidé nejsou tak často blízko smrti nebo si myslela, že je to normální? Ještě nikdy jsem nepoznal nikoho, kdo by byl takhle daleko od normálu. "A zpočátku jsem si nevšiml, žes vyrazila na vlastní pěst. Pak, když mi došlo, že už s nimi nejsi, jsem tě šel hledat do toho knihkupectví, které jsem viděl v její hlavě. Pochopil jsem, že jsi ani nešla dovnitř a že jsi šla na jih… a věděl jsem, že se budeš muset brzy otočit. Tak jsem na tebe prostě čekal, náhodně jsem prohledával mysli lidí na ulici - abych viděl, jestli si tě někdo nevšiml, abych poznal, kde jsi. Neměl jsem žádný důvod se znepokojovat… ale byl jsem podivně neklidný…" Když jsem si vzpomněl na ten panický strach, který jsem cítil, zrychlil se mi dech. Její vůně mě pálila v krku, ale byl jsem za to vděčný. Ta bolest znamenala, že je naživu. Pokud hořel oheň v mém nitru, byla v bezpečí.

"Začal jsem objíždět v kruzích a pořád jsem… poslouchal." Doufal jsem, že jí to dává nějaký smysl. Musela z toho být zmatená. "Nakonec začalo zapadat slunce, a to už jsem chtěl vystoupit a sledovat tě pěšky. A pak -"

V tu chvíli se mi to vše vrátilo zpět, jak kdybych byl zpět na tom místě - cítil jsem stejnou vražednou zuřivost, kvůli které jsem ztuhl na místě.

Chtěl jsem ho zabít. Potřeboval jsem, aby byl mrtvý. Soustředěním jsem zatnul čelist, musel jsem zůstat sedět. Bella mě stále potřebovala. A to bylo to nejdůležitější.

"Pak co?" zašeptala. Tmavé oči se jí rozšířily.

"Slyšel jsem je, co si myslí," procedil jsem skrz zuby, téměř ty slova zavrčel. Nedokázal jsem se ovládnout. "Spatřil jsem v jeho mysli tvůj obličej."

Musel jsem se hodně přemáhat, abych odolával touze ho zabít. Stále jsem věděl, kde ho najdu. Jeho černé myšlenky mě táhly přímo k němu …

Zakryl jsem si loktem tvář, přestože jsem věděl, že teď vypadám jako netvor, jako lovec a jako vrah. Když jsem zavřel oči, představil jsem si ji, abych se dokázal ovládnout. Soustředil jsem se jenom na její tvář. Stavbu jejího obličeje, její světlou kůži, jemnou jako hedvábí, velmi lehce zranitelnou. Pro tenhle svět byla příliš křehká. Potřebovala ochránce. A teď, jakousi zvrácenou hrou osudu, jsem byl já ten, který jí měl chránit.

Snažil jsem se jí vysvětlit mojí reakci, snažil jsem se, aby ji pochopila.

"Bylo to velmi… těžké - nedokážeš si představit, jak těžké - prostě tě jenom odvézt pryč, a nechat je… naživu," zašeptal jsem. "Mohl jsem tě nechat jet s Jessikou a Angelou, ale bál jsem se, že když mě necháš samotného, pojedu je hledat,"

Podruhé jsem se dnes přiznal k úmyslu spáchat vraždu. Tahle by se ale dala omluvit.

Byla potichu, zatímco já jsem se snažil ovládnout. Slyšel jsem tep jejího srdce. Byl nepravidelný, ale po čase se dostal do pravidelného rytmu. Stejně tak její dech.

Byl jsem tak blízko ke ztrátě kontroly. Musím jí odvést domů dříve než …
A potom co, zabiju ho? Opět ze sebe udělám vraha, i když mi teď už důvěřuje? Je tu nějaký způsob, který by mě mohl zastavit?

Slíbila mi, že mi prozradí svoji teorii, až budeme sami. Chtěl jsem ji slyšet? Zoufale. Ale nebude cena za moji zvědavost vyšší, než by byla, kdybych se to nikdy nedozvěděl?

Ať je to jak chce, dnes už jsem jí řekl pravdy dost.

Znovu jsem se na ní podíval. Byla bledší než obvykle, ale působila vyrovnaně.

"Jsi připravená jet domů?" zeptal jsem se.

"Jsem připravená odjet," odpověděla, opatrně zvažovala slova, jako kdyby obyčejné "ano" nedokázalo přesně vyjádřit, co chce říct.

frustrující.

Servírka se vrátila. Slyšela Bellu, když stála na druhém konci pultu a přemýšlela, jak se mi ještě vnutit. Nad některými jejími nápady jsem měl nutkavý pocit zakroutit hlavou a obrátit oči v sloup.

"Jak jste na tom?" zeptala se mě.

"Můžete nám donést účet, děkuji." Řekl jsem jí, nespouštěl jsem přitom oči z Belly.

Servírčin dech se zrychlil, protože byla - abych použil Belly výraz - oslněná mým hlasem.

Když jsem slyšel svůj hlas v této bezvýznamné lidské hlavě, uvědomil jsem si, proč je přitahuju, místo aby cítili strach.

Bylo to kvůli Belle. Tak moc jsem se snažil, abych pro ni nebyl nebezpeční, že jsem teď působil méně nebezpečně, abych působil jako člověk, skutečně jsem vyměkl. Ostatní lidé teď viděli jenom krásu, ne tu hrozbu, kterou jsem měl dokonale pod kontrolou.

"S-samozřejmě," zakoktala. "Tady máte."

Podala mi desky s účtem a myslela přitom na lísteček, který vložila do desek spolu s účtem. Lísteček s jejím jménem a telefonním číslem.

Ano, bylo to dost vtipné.

Peníze už jsem měl připravené. Položil jsem je do desek a spolu s jejím lístečkem jsem jí je podal zpět. Nechtěl jsem, aby ztrácela čas čekáním na telefon, který stejně nikdy nezazvoní.

"Drobné si nechte." Řekl jsem jí. Doufal jsem, že výše spropitného zmírní její zklamání z odmítnutí.

Postavil jsem se a Bella taky. Chtěl jsem jí pomoct, ale pak mě napadlo, že na jeden den jsem pokoušel štěstí až moc. Poděkoval jsem servírce, aniž bych z Belly spustil oči. Zdálo se, že jí, stejně jako mě, něco pobavilo.

Vyšli jsme ven, šel jsem tak blízko ní, jak jsem si to jen mohl dovolit. Dost blízko na to, abych cítil horko, které sálalo z jejího těla. Bylo to téměř jako dotyk. Když jsem jí přidržoval dveře, tiše vzdychla a já si marně lámal hlavu nad tím, proč je najednou tak smutná. Zadíval jsem se jí do očí, chtěl jsem se jí na to zeptat, ale ona je náhle rozpačitě sklopila. Moje zvědavost se ještě prohloubila, ale kvůli její reakci jsem se zdráhal se jí na to zeptat. Ticho mezi námi pokračovalo i v okamžiku, kdy jsem za ní zavřel dveře u spolujezdce a nastoupil do auta.

Zapnul jsem topení, teplé počasí se chýlilo ke konci. Myslel jsem na to, že chlad v autě pro ni musí být nepříjemný. Více se zachumlala do mé bundy s jemným úsměvem na rtech.

Odkládal jsem náš rozhovor až do té doby, kdy jsme světla města nechali za námi. Takto jsem se s ní cítil víc o samotě.

Dělám správnou věc? Teď, když jsem se soustředil jen na ni, se mi auto zdálo příliš malé. Její vůně cirkulovala spolu s topením a nabírala na síle. Rostla až do takových rozměrů, že se zdálo, že je s námi v autě ještě další bytost. A ta bytost se dožadovala pozornosti.

A i ji dostala, téměř jsem hořel. A ten oheň sem přivítal. Tak nějak zvláštně se mi líbil. Prozradil jsem dnes o sobě už dost - víc, než jsem předpokládal. Ale ona tu stále byla, stále seděla, dobrovolně, hned vedle mě. Něco jsem jí za to dlužil. Oběť. A ten oheň by mohl být prostředkem ke splnění této role.

Teď už jen se toho držet, jen hořet, nic víc. Ale jed mi naplnil ústa a svaly se mi napnuly v očekávání, jako bych teď lovil…

Tyhle myšlenky musím vypudit z hlavy. A přesně jsem věděl, co odvede moji pozornost.

"Teď," řekl jsem a strach z její odpovědi zmírňoval oheň v mém hrdle, "je řada na tobě."
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama